"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Říjen 2018

Vzpomínky na zvrhlíky (výběr)

28. října 2018 v 14:27 | realistkadneska |  Téma týdne

Tak začnu třeba bezvadným studentem práv, kterého si k nám (na vesnici) na víkend přivezl bratranec - před mnoha lety. Byla jsem tenkrát dívenka nepolíbená, vzhlížející ke svým starším bratrancům, potěšená každou jejich návštěvou, která rozbila stereotyp. Nápad, jít si zahrát ping pong, to bylo super. Ani jsem se v zápalu hry nevšimla, že bratranec odešel a nechal mě tam s kamarádem samotnou. No nic, dohráli jsme, zamkli jsme a hned jak jsme byli pohlceni podzimní tmou, úžasný kamarád se na mě vrhl, začal mě osahávat, chtěl mě políbit a úplně odporným slizkým hlasem říkal něco v tom duchu, že to stejně chci…a jednu ruku mi držel před pusou. Asi neměl být právník, ale kouzelník. Brrrr… úplně živě si to vybavuji. Najednou se objevil ve světle lampy můj bratranec - zachránce. Utírala jsem si do rukávu cestou domů slzy i nudle, bylo mi to fuk, hlavně, že se "nic" nestalo. Strašně jsem se na bratrance zlobila, že mě tam s takovým prasetem nechal - a takový člověk, který se vrhl na dítě, zastupuje dnes právo.

Za další super zážitek si už můžu trochu sama. Když jsem chodila na střední, jezdily jsme občas s kamarádkou stopem, když se nám nechtělo čekat na autobus. Většinou jsme jely dvě, to bylo samozřejmě lepší. Toho dne, kdy jsem se odhodlala jet sama, byl můj důvod zásadní (v šestnácti) - zanícený pupínek uprostřed čela. S tím přece nešlo jet autobusem plným puberťáků a ještě jsem měla pocit, že není velký jako špendlíková hlavička, ale jako obří jahoda. Nečekala jsem ani tři minuty a už jsem nastupovala do Škody 120. Vždy byl nepříjemný moment, než se řidič rozmluvil a potom klasika - kam chodím do školy, kam jedu, jestli se nebojím, jestli mám kluka, doma to ví??? Hmm, jenže tenhle pán položil jen jednu z těchto otázek, byl velký, silný, tmavý , zarostlý … Podíval se na mě svýma tmavýma očima, položil svou ruku na mé stehno, párkrát s ní popojel nahoru a dolu a položil mi otázku, kterou jsem slyšet nikdy nechtěla. "Nezajedeme si spolu trochu užít? Určitě by se ti to líbilo." Krve by se ve mně nedořezal, loučila jsem se se životem, nadávala si, myslela na tátu … vytryskly mi slzy. Řekla jsem mu, že ne, že určitě ne a ať mi zastaví. Ani ve snu jsem nevěřila, že to udělá. Zastavil, vystoupila jsem a za pár minut jsem ho viděla jet kolem - zpět do města odkud jsme vyjeli. Nemohla jsem se vzpamatovat, počkala jsem také na autobus zpět, nakonec šla k babičce a domů jela autobusem až v podvečer. Od té doby jsem nestopovala nikdy sama.

Hlavní nádraží v Praze je samo o sobě dost nebezpečné místo, kde se pohybují různé typy "divných" lidí. Když jsem tudy musela určitý životní úsek jezdit denně, nedělalo mi to moc dobře. Jednou jsem si tudy takhle šla se sklopeným zrakem, abych nikoho raději nepobuřovala a v tom mě nesměle oslovil pán s kolem. Já naivka. Zvedla jsem svůj zrak a vyslechla nevinně vypadajícího pána. Nevěřili byste co po mně pán chtěl. Povídal třesoucím se hlasem, pobídla jsem to, aby pokračoval, když se zarazil.. a tak pokračoval. No nechtěl podržet kolo nebo tak něco. Zoufale mě žádal, ať se jdu koukat někam za keřík, jak se bude uspokojovat. Spadla mi čelist a on nezaváhal. Nabídl mi peníz, prosil a prosil. Dokonce jsem zaváhala, né kvůli penězům, ale bylo mi ho až líto.

Noční tramvají jsem nikdy nejezdila ráda a ten večer (cca čtyři roky zpět) jsem neměla jinou možnost. Kdybych byla pozornější nebo možná kdybych požila méně alkoholu, nebyla bych nastoupila do tramvaje, která končila ve stanici Nádraží Bráník. Stála jsem tam naštvaná na sebe a nevěděla kudy se vydat. Podél silnice se mi jít nechtělo, čekat na místě kde jsem vystoupila, nešlo. Další tramvaj jela za dlouho , a tak jsem se rozhodla popojít po kolejích na další zastávku a pak už jen kousek domů. Nejsem žádná hrdinka, ale kolikrát vymyslím pěknou blbost. Na zastávce Černý kůň jsem si trochu oddechla, přijela tramvaj, ale z opačného směru. Lidi vystoupili a během vteřinky byli pryč, až na jednoho muže. Koukal do jízdního řádu a na mě. Nikde nikdo, srdce mi bušilo jako závodnímu koni. Myslela jsem na své děti, v kabelce nahmatala antiperspirant a přála si, aby už šel. Nešel. Začal chodit rychleji po protějším nástupišti tam a zpět, koukal stále po mně, každou chvíli jsem čekala , že ke mně půjde. Seděla jsem na bobku a ani se nehnula, jen jsem si přála vidět tramvaj. Najednou se ten muž zastavil, rozepnul si kalhoty, za výrazných zvuků se uspokojil a odešel. Uffff.


Vyplývá z toho : Nejezděte stopem, ani noční tramvají, vyhněte se každému milému pánovi s kolem a taky právníkům!!!

Oranžovou nemusím

17. října 2018 v 15:22 | realistkadneska |  Téma týdne
Já jsem v podstatě černobílá. A i když mají i černá a bílá mnoho odstínů, já si jedu jen ten jeden od každé z nich.
Prostě buď je dobře s velkým D a nebo je zle s velkýmmm Z.
No dobře, tak ještě bych tam vyšťourala šedou - mezistav, kompromis. A ač šedou miluji - máme šedou sedačku, křeslo, lino, dlažbu, oblečení, dokonce puntíky na povlečení, a to v různých odstínech, tak ta šedá ve mně má zase odstín jen jeden. Ten se ale mění, když přechází v bílou nebo černou.
Někdo by mě mohl i politovat, ale já už jsem v tom takhle naučila žít a asi mi to i vyhovuje.
Pro upřesnění, to jsem já uvnitř. Na okolí působím většinou jako sluníčko zářící a né jako černá paní, což není přetvářka, interakce s lidmi miluju.
Nejvíce odstínů barev od šedomodré až po modrozelenou, které vidím když přivřu oči a není mi zrovna dobře, představují oči lidí, které miluju, kteří mě dělají šťastnou.
V mé skříni je nejvíce obleční v odstínech barvy modré.
Třeba oranžovou nemusím, ale dnes když jsem okrajovala mrkev, kterou používám skoro každý den, jsem se trochu zastyděla. Nebo třeba Holandsko, které mám moc ráda a byla jsem tam asi pětkrát... pomeranče..mandarinky.. no nic..každý máme to své oblíbené ...
Zelená (příroda) a jejích milion odstínů mě vždy nabije a povzbudí.
Podzim , kdy a kde spatříme více barev..? Nikdy a nikde ..přímo fascinující.
Mohla bych napsat dlouhý článek, asi i lepší, ale mou zásadou bylo vždy krátce.
Tak to zůstane i dnes.

Jen ještě neopomenu zmínit film ... 50 odstínů šedi..atd., mně se moc líbil i když jsem od něj nic nečekala, je tam spoustu hlubších věcí, stejně tak i v mých a jiných článcích tady.

Krásný den všem.

Zmatené city

9. října 2018 v 10:52 | realistkadneska |  Pokus o rým
Za tmavých nocí se vkrádá ten pocit.
Choulím se k peřině.
Ty spíš tak nevinně.
Chci abys procit.

Uchop mě pevně.
Hlaď mě.
Líbej mě.
Přitul se ke mně.

I když tvá zrada bolí.
Nenechá mě v klidu.
Silná jak hlas lidu,
co jen tak nepovolí.

Miluju tě asi moc.
Hladím tvoje pevné tělo, u srdce mě mrazí.
Jenže já ti neodolám, když jsme oba nazí.
Koho žádat o pomoc?

Proměna

4. října 2018 v 12:30 | realistkadneska |  Téma týdne
Měla bych být důslednější ve výchově.
I když možná ani né, v téhle dnešní době.

Možná bych měla více nosit šperky.
Já bláhová, vždyť dneska zdobí lidem těla kérky.

Táta mi vždy říkal, nepij pivo, to se k dívce nehodí.
Tak začínám pít víno, nechutná mi, ale oku lahodí.

Chtěla bych být trochu méně rozežraná,
nejíst tolik večer, ale hlavně z rána.

Chtěla bych mít břicho jako Rolins Dara,
třeba se ho dočkám už příštího jara.

Musím někde ubrat a jinde zase přidat,
své přátele bych chtěla zase častějc vídat.

Já už ale asi jiná nebudu.
Co bude se mnou dál, to nechám osudu.

...

Vztahy III. - málem sama

1. října 2018 v 14:49 | realistkadneska |  Osobní
Jsem ráda za pondělí, jsem ráda, že minulý týden už je pryč. Nejsem ráda, že už je říjen a podzim už není za dveřmi, ale už vstoupil.
Tak minulý týden jsem se málem přidala do skupiny volných, singl, právě rozejitých, zklamaných, ubrečených, nešťastných...žen.
Přítel byl na cestě domů, holky už spaly a já zoufale hledala heslo od Wi-Fi. V tom mě napadlo, že ho kdysi měl přítel v telefonu, a tak jsem nahlédla.. (starý mobil) V poznámkách nebylo, ale bylo tam zajímavé číslo, uloženo někdy po půlnoci před pár měsíci. No a samozřejmě taková čísla mají svůj příběh. Vybavila jsem si historku, kterou mi přítel, když dorazil podnapilý před pár měsíci, vyprávěl. Brečela jsem a zároveň mnou pulsoval vztek. Nejsem žádná hledačka senzací v tel. partnera, i když rozhodně by obsah tel. partnera neměl být nehezkého charakteru... ale denně se rozchází lidé právě na základě důkazů, které jim tyto malé přístoje poskytnou.
Jak důležitá je důvěra, říkám svým dětem, aby nelhaly, že všechno se dá vyřešit, ať je to jakkoli nepříjemné.
Co potom ve vztahu? Ale tady napáchal své názor Dr. Plzáka: "zatloukat, zatloukat, zatloukat".
Když přijel v noci, už nemělo cenu nic řešit.
Druhý den jsem na nic nečekala. Byl nepříjemný, že mi tady nechá tel., já ho projíždím, obviňuji z nesmyslů..všechno si vymýšlím. Vřelo to ve mně, vůbec se nedivím, že si lidé dokáží ve vypjatých situacích ublížit i fyzicky. Udržela jsem se. Nejsem násilný typ. Něco málo jsme si vyříkali, ale já prostě nechtěla další lži.. Při tom co na mě křičel, že osm z deseti párů se podvádí a jsou spolu... a on , že mě nepodvedl asi ... jsem mu sbalila všechno do povlaku na peřinu a se stoupající teplotou jsem to vytáhla před byt, kde stál za chvilku i se situací smířený přítel. Bolest v bedrech sílila.
Když se mé malé dítě odpoledne vyspalo, vyzvedly jsme starší dcery a musela jsem už bolestí k doktorce, do toho mi přišly asi tři zprávy, že kvůli malé bysme měli být spolu a podobné.
Dostala jsem antibiotika - asi moje třetí v životě - dle moči to prý vypadá na zánět močového měchýře. A paní doktorka se neopomněla zeptat na mé oči, vypadala jsem jako když ofoukne severní vítr angorského králíka.
Dořídit domu bylo téměř nadlidské, ihned jsem ulehla s teplotou 39°C. Holky se o sebe postaraly navzájem a já koukala do prázdné půlky skříně. Deprimující.
Druhý den holky nemohly jít do školy, protože se o mě a malou sestru musely starat, vubec bych to nezvládla. A to, že mi bylo takhle hrozně zle, otevřelo dveře mému příteli. Dostal poslední šanci. Ale nejsem si už jistá sebou.
Když jsme včera ale všichni seděli v obýváku a mně bylo konečně po pěti dnech lépe, cítila jsem se šťastná.
Tak uvidíme. Být sám je těžké, ale...