"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Vztahy II.

23. srpna 2018 v 14:34 | realistkadneska |  Osobní
Po víkendu, kdy můj táta slavil kulatiny, se trochu pošťourám v tom našem vztahu. Vztahy otců a dcer jsou různé, jako všechny ostatní, že ?
Když se mě před pár lety jedna psycholožka při každé návštěvě ptala na tátu a manžela, říkala jsem si, co blbne, že s nimi žádný problém nemám, ať mi napíše prášky na spaní a dá pokoj. Omlouvám se jí trochu v duchu, pokud opravdu tenkrát vytušila problém.
Jako malá holčička - jedináček k tomu - jsem byla samozřejmě tatínkova princezna. S nástupem na střední a přemírou pubertálních problémů se náš vztah dost změnil. Což je i jaksi logické. My se myslím, nezačali mít méně rádi, jen jsme začali hůře vzájemně komunikovat.To by snad mohlo být i v normě, pokud by to bylo dočasné. Jenže u nás se to stupňuje a trvá to už dobrých šestnáct let. Určitě tomu napomohl tátův vztah s paní "M", která se v mém životě objevila čtrnáct dnů po smrti mé maminky a je jeho součástí dodnes. K mému vztahu s paní "M" se vyjádřím jindy. Jen stručně, vztah s tátou narušovala i neustálá rivalita mezi mnou a paní "M", která z její strany, obzvláště v mém dětském věku, byla velmi promyšleně skryta. Já byla drzé dítě a ona ta bezvadná paní, snažící se pomoci, co jí síly stačily. Po dobu kdy mi nejvíc chybělo tátovo pochopení, pochvala i pohlazení, mi toto nahrazoval děda - muž č. 2 v mém životě.
Zpětně myslím, že vztah s tátou se trochu vylepšil , když jsem odešla do Prahy a vídali jsme se jen o víkendu. Tak jsme to měli tak nějak stejné x-let. Po narození mých dvou dcer jsem měla alespoň radost, že k nim se chová opravdu hezky. Ale já stále podle něj neudělám nic dobře. Možná to špatné z jeho strany pramení i z toho, že jsem velmi podobná jeho ženě - mé mamince. Vždy si také např. oblíbil mé partnery a protěžoval je oproti mně. Oni chlapi a já pitomá ženská.
Nejkritičtější bylo období, kdy jsme se s manželem dohodli, že se rozejdeme a ja se dala dohromady s mladším partnerem. S ním dokonce táta sepsal takovou úmluvu, že mě bude muset vydědit, pokud náš vztah bude pokračovat. Myslel to asi jako zastrašení, ale přišlo mi to už opravdu moc.
Když jsem se musela z existenčních důvodů odstěhovat z Prahy a pořídit si byt nedaleko, nechal mě v tom. I když jsem ho o radu žádala.
Zvrat opět nastal a tentokrát mě podpořil. Volala jsem mu zoufalá, že čekám dítě s novým partnerem. Jednoznačně mě ujistil, že si ho musím nechat, že to zvládneme, ať se děje, co se děje.
A dnes... všechny své vnučky miluje a ony jeho. Ale na jakém místě jsem já, to netuším.
Všichni mi říkají, že kdo by dědil!? On se mnou ale téměř nepromluví, nevyslechne.. nepochválí.. je mi vše haní.
Já nejsem člověk, který se těší na nějaké majetky. Měla bych ho ráda i kdyby mě před pár lety opravdu vydědil - kvůli mé lásce.
Ale moc ho nechápu, musí mít v sobě nějaký nevyřešený problém.
Pro mě je i přes to vše mužem č. 1.

Máte nějakou radu, jak vylepšit náš vztah?

Trochu podobně na tom je Ondřej Vetchý ve filmu " Pohádky pro Emu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. srpna 2018 v 13:42 | Reagovat

Je zajímavý, že nejvíc si umí ublížit ti nejbližší v rodině... :-(

2 realistkadneska realistkadneska | 25. srpna 2018 v 20:37 | Reagovat

[1]: to je hlavně smutné...ale velice časté :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama