"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Srpen 2018

Šest hrnků stačí

24. srpna 2018 v 18:03 | realistkadneska |  Téma týdne
Sedím a rozhlížím se kolem sebe. Samé zbytečnosti, pravda.
Co se materiálních věcí týká, nikdo jich nepotřebujeme tolik kolem sebe a na sebe, kolik jich máme.
Bylo by fajn žít celkově střídměji. Ale proč? Řekne si většina z nás a jde si sáhnout pro něco dobrého do přeplněné ledničky. Osobně se o to snažím a budu více.
Např. je mi stále bližší minimalismus, a to ve všech svých podobách.
Před pár dny jsem narazila na článek, kde autorka psala o tom, jak zúžila svůj šatník. Letěly menší, větší, nepadnoucí kousky a pak také ty, které člověk vevezme roky na sebe. A díky tomuto kroku netráví každodenně mnoho času před skříní, ale točí pár kousků. Okolí? Nevšiml se téměř nikdo. Asi to tak také udělám, mnohem více se vnímáme v tomto ohledu sami, myslím si.
Tak také každá minimálně jukněte, vyřaďte pár kousků a pošlete je někomu, kdo je užije víc než vaše skříň.
Ještě bych chtěla psát o spoustě věcí, ale zrovna jsem v nějakém špatném rozpoložení.
Potřebovala bych si x-hodin povídat... Momentálně není s kým. Deník jsem si na jih Čech nevzala, tak se do něj nevypíši a blog mi poslední dobou v tomto ohledu moc nepomáhá.
Lidi reagují minimálně. Přijde mi, že všechno víc než like na facebooku zatěžuje, zdržuje.
Samorřejmě je nejpravděpodobnější varianta, že píšu tak hrozně, že reagovat nemá smysl.
Mé články obsahují často otázky na čtenáře, tak v tomto případě jsem občas doufala, většinou marně.
Já se o komentáře u přečtených článků snažím.
Tak jsem si trochu ulevila a na závěr mě napadá jeden nešvar, který se vyskytuje ve většině domácností.
Hrnečky všeho druhu, které nemáte už kam uložit... tak tomu jsem se úspěšně vyhnula díky přítelovi. Když jsme vybavovali kuchyni, nakázal mi, ať koupím v Ikee hrníčků jen šest. Ťukala jsem si na čelo, ale dnes jsem mu vděčná a nemohu si to vynachválit, protože nemáme myčku. Přibyl ještě hrnek z keramiky od dcery a jeden od babičky, ale opravdu to stačí.
A tak je to vlastně se vším. V minulosti jsem také vždy měla hrnků ve skříňce dobrých padesát.

Krásný páteční podvečer.

Vztahy II.

23. srpna 2018 v 14:34 | realistkadneska |  Osobní
Po víkendu, kdy můj táta slavil kulatiny, se trochu pošťourám v tom našem vztahu. Vztahy otců a dcer jsou různé, jako všechny ostatní, že ?
Když se mě před pár lety jedna psycholožka při každé návštěvě ptala na tátu a manžela, říkala jsem si, co blbne, že s nimi žádný problém nemám, ať mi napíše prášky na spaní a dá pokoj. Omlouvám se jí trochu v duchu, pokud opravdu tenkrát vytušila problém.
Jako malá holčička - jedináček k tomu - jsem byla samozřejmě tatínkova princezna. S nástupem na střední a přemírou pubertálních problémů se náš vztah dost změnil. Což je i jaksi logické. My se myslím, nezačali mít méně rádi, jen jsme začali hůře vzájemně komunikovat.To by snad mohlo být i v normě, pokud by to bylo dočasné. Jenže u nás se to stupňuje a trvá to už dobrých šestnáct let. Určitě tomu napomohl tátův vztah s paní "M", která se v mém životě objevila čtrnáct dnů po smrti mé maminky a je jeho součástí dodnes. K mému vztahu s paní "M" se vyjádřím jindy. Jen stručně, vztah s tátou narušovala i neustálá rivalita mezi mnou a paní "M", která z její strany, obzvláště v mém dětském věku, byla velmi promyšleně skryta. Já byla drzé dítě a ona ta bezvadná paní, snažící se pomoci, co jí síly stačily. Po dobu kdy mi nejvíc chybělo tátovo pochopení, pochvala i pohlazení, mi toto nahrazoval děda - muž č. 2 v mém životě.
Zpětně myslím, že vztah s tátou se trochu vylepšil , když jsem odešla do Prahy a vídali jsme se jen o víkendu. Tak jsme to měli tak nějak stejné x-let. Po narození mých dvou dcer jsem měla alespoň radost, že k nim se chová opravdu hezky. Ale já stále podle něj neudělám nic dobře. Možná to špatné z jeho strany pramení i z toho, že jsem velmi podobná jeho ženě - mé mamince. Vždy si také např. oblíbil mé partnery a protěžoval je oproti mně. Oni chlapi a já pitomá ženská.
Nejkritičtější bylo období, kdy jsme se s manželem dohodli, že se rozejdeme a ja se dala dohromady s mladším partnerem. S ním dokonce táta sepsal takovou úmluvu, že mě bude muset vydědit, pokud náš vztah bude pokračovat. Myslel to asi jako zastrašení, ale přišlo mi to už opravdu moc.
Když jsem se musela z existenčních důvodů odstěhovat z Prahy a pořídit si byt nedaleko, nechal mě v tom. I když jsem ho o radu žádala.
Zvrat opět nastal a tentokrát mě podpořil. Volala jsem mu zoufalá, že čekám dítě s novým partnerem. Jednoznačně mě ujistil, že si ho musím nechat, že to zvládneme, ať se děje, co se děje.
A dnes... všechny své vnučky miluje a ony jeho. Ale na jakém místě jsem já, to netuším.
Všichni mi říkají, že kdo by dědil!? On se mnou ale téměř nepromluví, nevyslechne.. nepochválí.. je mi vše haní.
Já nejsem člověk, který se těší na nějaké majetky. Měla bych ho ráda i kdyby mě před pár lety opravdu vydědil - kvůli mé lásce.
Ale moc ho nechápu, musí mít v sobě nějaký nevyřešený problém.
Pro mě je i přes to vše mužem č. 1.

Máte nějakou radu, jak vylepšit náš vztah?

Trochu podobně na tom je Ondřej Vetchý ve filmu " Pohádky pro Emu."

Vztahy I.

9. srpna 2018 v 22:39 | realistkadneska |  K zamyšlení
Provází nás celý život, a proto se jim pověnuji vícekrát. První článek směřuji k rodičům a dětem.

O vztazích se píše dnes a denně. U většiny těchto článků žasnu. Jejich autor snad žádný vztah nikdy nezažil, že píše takové nesmysly? V tom lepším případě si říkám, jak pěkné, jen kdyby to bylo reálné…
Každý jsme něčí dítě (biologicky) a tudíž by se dalo očekávat, že máme nebo jsme měli, maminku a tatínka. Ovšem rodin, kde jsou děti vychovávány oběma biologickými rodiči, stále ubývá.
Je to velmi smutný fakt a za jeden z hlavních faktorů považuji rozvodovost či rozpad tzv. hromádkových svazků.
Jedna známá mi kdysi řekla, že to vidí na takové desetiletky - jako vztahy. Tenkrát jsem se naivně podivovala a dnes vidím, že deset let vydrží málokdo. Sama mám zrovna co říkat, rozvod už mám za sebou a občas mám pocit, že se blíží finiš mého současného vztahu.
Jednou někde nějaká rozvedená herečka napsala: "lepší dobře bez sebe, než blbě spolu". Je to taková přijatelná výmluva, ale zkátka se všichni málo snažíme, mít ten náš současný vztah hezký.
Zpět k dětem a rodičům. Tak samozřejmě ideálnější je, pokud se podaří vychovávat dítě v úplné rodině. Ale ruku na srdce, pokud chci řešit vztah rodič - dítě, nemusí a často nemá vliv, zda dítě pochází z rodiny, kde se rozvod konal, či nekonal.Pozor, nemluvím o tom, že rozvod dítě nepoznamená, řeším konkrétní vztah dítě - rodič. Pro rozvod není žádný ideální věk dítěte - jeden můj kamarád se nedokázal smířit s rozvodem rodičů skoro v šestnácti. Vztahy si totiž utváříme, za účasti mnoha vlivů, sami. Mezi rodiči a dětmi je jeden jiný faktor, nevybíráme si sebe navzájem. Zvláštní je, že nejvíce si dokáží ubližovat lidé příbuzní. Co jsou např. za zrůdy rodiče, kteří týrají své děti? A na druhou stranu lidé slušní, vzdělaní, spolehliví, kteří nemohou mít děti vlastní, se k nim v ČR propracují jen velice těžko. Mnohdy to vzdají hned na počátku, zničeni a poníženi úřední mašinérií. Trochu odbočuji, ale výborný vztah k dítěti může mít i negenetický rodič.
Miminko, následně batole je čistá radost, která nám dává zapomenout na probdělou noc, pozvracenou sedačku či rozbitý květník, stačí jeden úsměv. Jsme středobodem jeho vesmíru a ono náš. Od třech let se objeví sem tam nějaký větší vzdor a začíná se profilovat povaha, narůstá sebevědomí, uvědomuje si jakou moc nad ním kdo má a jak může zneužít moci své. Opouští bezpečí domova, setkává se s jinými lidmi a jiným prostředím. To jak se k nim chováme a co jim říkáme, více vnímají.Jeden profesor v letech k nám na konci hodiny promluvil, že ho nejvíce mrzí, že netrávil dostatek času se svými dětmi. Čas člověk nevrátí a je pravda, že od určitého věku již děti nechtějí trávit čas s rodiči. Každý to má samozřejmě jinak. Je dobré mít asi nějaké rituály, které se nechají dodržovat s malými i velkými dětmi. Zkrátka je fajn, najít si na sebe čas a dělat cokoliv.
Základní školní docházka už je doba, ze které si i něco pamatujeme, první velké křivdy, nenaplněné či naplněné sliby, to co nám rodiče slibují, že nám koupí za dobré výsledky.Také je to čas, kdy si někteří rodiče plní na dětech to , co sami nedokázali. Často už se objevují pocity, že nás nikdo nemá rád. A jak roky běží, každý chce být už dospělý, aby mohl to či ono řešit po svém. Především období dospívání je období největšího vzdoru a vzájemných rozepří. Je to těžké pro obě strany ..děti si připadají nepochopené, rodiče jsou zašlapáni v konkurenčním žebříčku jejich vrtevníky. Třeba pro mě bylo nejhorší věčné porovnávání, jak je ten či onen dobrý. Tuto chybu se snažím u svých dětí nedělat. Stačí i malé krůčky, zamyslete se a také třeba nedělejte něco, co dělali rodiče vám.

Bude pokračování.