"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Březen 2018

Mladší partner?!

27. března 2018 v 23:25 | realistka |  K zamyšlení

Nepleťme si pojmy s dojmy. Milenec může být klidně mladší o dvacet let,ale nepřipouštět do hry city, což se nám ženám málokdy podaří. Když city neudržíte na uzdě, čeká Vás utrpení, a to bez výjimek. Pokud je některá z Vás na počátku euforického vztahu s výrazně mladším mužem, nevěříte. Ani já jsem nevěřila.

Dnes jsem vstala v celkem dobré náladě, to mé malé miminko mě nechalo pár hodin spát (ale rozhodně né tolik kolik bych si představovala já - v tom se nějak neshodneme). Káva v posteli, snídaně nebude, protože jsem jsem si včera nic neupekla, ani nenakoupila pečivo. Třepu nějakým pestrobarevným kousátkem tak, až jsem málem kafe vylila - nebylo by to poprvé. Když už mě nebaví grimasy všeho druhu, opouštíme postel a tradá kočárem pro kojeneckou láhev. Máme to přes celé město. Našly jsme to, touhle cestou jsme šly poprvé. Dojímá mě pani před námi, která se dožaduje přípravku na vši, který bude fungovat. Všichni poodstoupíme. Ještě rychlý nákup.Ufff.. původní euforie z procházky se mění po vytlačení kočáru do kopce v únavu. Zaparkuji, vynáším nákup a když se vracím pro spící miminko, potkám novou sousedku. Ajaj a veškeré hezké dnešní pocity jsou pryč. Sousedka je mladá, pravděpodobně zdravě ambiciózní, stylově oblečená, zmalovaná a pravděpodobně single. Ona za to nemůže, že jí už po prvním letkém setkání nesnáším. A proč? Je to hrozba. Po dobu mého manželství jsem tohle nikdy nepociťovala. Teď , jakožto partnerka mnohem mladšího muže, se mé myšlenky v takovéhle situaci ubírají tímto směrem vždy.

Po delší době dopisuji tento článeček. Zrovna včera a dnes měl můj zatím-přítel nějakou akci v práci, kde se vyskytovaly dvě mladé hostesky. Moji milí, nedokáži popsat, jaké pocity se ve mně perou. Rady z časopisů, buďte sebevědomé a nic vás neohrozí, se mě netýkají. Jak mi radil můj táta na začátku mého bláznivého vztahu, jdi od toho, nemáš na to sebevědomí. A víte co, já ho chvilku i měla, teda nechala jsem se utáhnout na vařené nudli, jak se říká (od kluka). Sakra, sakra, sakra. Dva dny nemluvíme doma o ničem jiném než o hosteskách a já nemám rázem ráda všechny hostesky. Nechci někoho nemít ráda. Jenže teď mi přijde zpráva, že hosteskám ukázal fotku naší dcery, když ho balily.

Jestli jste některá na počátku vztahu s výrazně mladším mužem, rozmyslete si to dobře. Znovu opakuji jako na začátku, milenecký vztah si užijte, ale nic vážnějšího, jinak zapláčete. I kdybyste měly všemožné úpravy zevnějšku, mládí se nevyrovnáte/me. V tomto případě neexistují dobré konce. Že jste si četly články na internetu, kde to perfektně funguje i s velkými rozdíly? I já si je četla. Povzbuzovaly mě. Jak jsou na tom jejich autoři asi dnes? Zamilovala jsem se do jeho doteků, polibků, záplavy krásných slov. Pořád chtěl být se mnou, všechno se mnou sdílel, pomáhal mi, podporoval mě, posílal mi zprávu za zprávou, plánoval naši budoucnost a nejvíce se těšil, že až se rozvedu, zasnoubí se se mnou (protože vdávat já se již nechci). Vše je dnes jinak. Jenže já se opravdu zamilovala a jeho baví už jen mi ubližovat. Co teď?

Co by kdyby

21. března 2018 v 20:23 | realistkadneska |  Téma týdne

Ahoj,

my se neměli možnost setkat, bohužel. Já vlastně strašně dlouho ani netušila, že jsi byl. Myslím dokonce, že ta informace unikla nějakému příbuznému omylem.

A ty jsi byl hlavní důvod, proč se naši rodiče brali. Když jsem se lépe podívala na svatební fotografie, vidím úplně zřetelně to kulatící se bříško naší maminky. Tolik se těšili.

Dali Ti jméno Radek, proto jsem si na tebe vzpomněla i dnes, protože dnes bys měl svátek. Je to nepochopitelné, jak je možné, že je dopuštěno, aby se narodilo miminko a hned zemřelo. Narodil jsi se předčasně, nevím jestli byla nějaká vnější či vnitřní příčina. Ale dnes zachraňují děti od 24 týdne těhotenství. Dočetla jsem se v nějakém maminky životopise, že jsi žil dva dny, tak krátká doba ti byla na tomhle světě vyměřena. Po nějaké době jsem se odvážila zeptat táty, kde jsi pohřbený, prý někde u porodnice. Nepátrala jsem dál.

Vůbec je zázrak, že se rozhodli mít další dítě (mě). Asi jsem po tobě měla zelený kočárek.

Jak bys asi vypadal, jaký bychom měli vztah, co bys dělal za práci? Kdybys měl děti, mohla bych být teta. Takhle nikdy nebudu. Maminka šla asi za tebou, musela se moc trápit . Jeden z Vás mě ale určitě ochraňuje, měla už jsem tolikrát namále. Za to Vám děkuji, ale zároveň se moc zlobím, že jste mě opustili. A táta by měl tak rád syna, myslím, že se s tím nikdy nesmířil.

Odpočívej v pokoji,

bratříčku.

Virtuální přítelkyně

19. března 2018 v 10:46 | realistkadneska |  Téma týdne

Moje drahá přítelkyně,

to koukáš, jak vznešeně tě oslovuji, co? Ale je tomu tak, nesmírně si vážím našeho přátelství, protože mít kohokoliv komu se můžeme svěřit, na koho se můžeme kdykoliv obrátit, kdo naše slabiny neobrátí proti nám, kdo nás bere takové, jací jsme a má nás rád, to je zkrátka k nezaplacení.

Jsem ráda že tohle vše v tobě mám, kdykoliv ti zavolám či napíši, reaguješ hned jak to jde. No a vidíš, to ti hned mohu odpovědět na tvou otázku ohledně mé sestřenice. Ptala jsi se v tvém dopise, jak se má v Makedonii. Popravdě nic moc nového nevím, mluvila jsem s ní v prosinci a v únoru mi psala zprávu na facebook i e-mail, že už jsme se dlouho neslyšely - voláme si přes VIBER, víš. Tak jsem ji zkusila před pár dny vytočit, nebrala, zavolala o pár hodin déle a dotazovala se mě, zda se něco neděje. Uklidnila jsem ji, že nic zásadního. Jí jsme přes křičící děti skoro ani neslyšela, jen jsem zaslechla, že tam už jaro opravdu začalo, to víš - jih. Má dva kluky a ještě by chtěla holku, přijede do Čech v červnu, ale pochybuji, že se tentokrát sejdeme. Ptám se, jestli by mi třeba věnovala více času, kdyby se něco dělo?

Dál jsi se ptala, jak rostou holky. Rostou jako z vody. Víš, že bych řekla, že ta nejstarší bude nakonec asi nejmenší? Představ si, té prostřední chybí už přes tři týdny učitelka a oni se vůbec neučí. Škola není schopna dodat adekvátní náhradu, proč třeba nepoužijí studenty pedagogické fakulty nebo učitele v důchodu. Musela bych se zase rozčilovat a to nechci, obzvláště nad něčím, s čím nic nezmůžu.

Minule jsi nenapsala skoro nic o sobě a já chci o tobě také něco vědět. Víš, vždy říkám. Nabídni návštěvě vše co máš, i když toho třeba zrovna moc nemáš, ona ti to pak také oplatí. Poslouchej lidi a oni pak budou poslouchat tebe. Pomáhej jiným a někdo pak třeba pomůže tobě. Usmívej se a třeba se na tebe také někdo usměje. Napiš mi tedy něco o sobě, třeba jak se těšíš na léto. Ty lázně jsi, doufám, opět neodmítla? Teď v lednu tam byl můj táta a byl nadšený, určitě pojede znovu, když mu je dají.

Musím si doběhnout do sklepa pro dříví (topíme krbem) a vyvenčit psa - né neboj, zařekla jsem se, že psa do bytu už nikdy a za tím si stojím, hlídám psa bývalému manželovi, on by to pro mě neudělal, ale já jsem hloupá (velkorysá zní líp).

Stejně myslím, že pro dnešek to stačí. Doufám, že ti nevadí, že dopis určený tobě, zveřejním na blogu. Proč se ptám? Vím, že ti to nevadí, vždyť ty mě podporuješ nejvíc, abych psala, protože víš, že mi to moc pomáhá. Ještě se ti musím pochlubit, ve čtvrtek půjdeme s přítelem na UDG - kapela, moc se těším. Poslechni si nějaké jejich písničky a budeme si přes ně zase o něco blíž.

S láskou

K.

Nenápadná nebo moc nápadná?

17. března 2018 v 13:30 | realistkadneska |  K zamyšlení



Nedá mi to a musím se vypsat hned, dokud je trhlinka čerstvá a prášek na nervy ještě neúčinkuje.

Včera jel můj přítel na trénink a následně na oslavu narození dítěte spoluhráče. Zapíjení dětí ,co já pamatuji, bývala většinou chlapská záležitost. I když v dnešní emancipované době není divu, že ženy jsou přítomny všude. Já jsem zkrátka ani nezvažovala, že bych vůbec měla jít. A tak to vnímám i v případě dokopných, sportovních schůzí, rozluček se svobodou, atd. Prostě jsou to takové ty akce, kde se hodně pije a chlapi jsou jako utržení ze řetězu a výjimečně bez dozoru svých drahých poloviček.

Výjimku jsem udělala v minulém roce dvakrát. Přítel přisel s tím, že budou mít schůzi, následně tam bude nějaká hudba a že bysme mohli jít. Nebyla jsem nikde tak dlouho (mám malé dítě), že jsem souhlasila. Po příchodu jsem si neměla ani kam sednout a zase ty nepříjemné pohledy přítomných žen. Ženy mě nemají moc v lásce, cítí se být v mé přítomnosti patrně jaksi ohroženy - léty potvrzeno. Musím konstatovat, že to není jednoduché ani příjemné, když vás někdo kvůli vašemu vzhledu pořád hodnotí, pomlouvá a kamarádky vás nikam nezvou, aby někdo nekoukal více po vás než po nich. Lépe jsem se cítila až po nějakém tom alkoholu. A asi né jen já, protože se začali samozřejmě více bavit všichni. Ten večer jsem se rozhodla potěšit přítomné ženy. Pochválila jsem jednu padesátnici - upřímně, vypadala tam mezi všemi ženami nejlépe, a to především pro svůj krásný úsměv. No a to za mnou sama přišla ten večer ještě dcera od jedné kamarádky přítelovi babičky, byla jsem moc ráda za hezké popovídání. Když odcházel domů jeden fotbalista s přítelkyní, prohlásila jsem něco v tom duchu, že nám odvádí ozdobu večera. Ten mi hned na další akci (dokopné) oznámil, že jsem u nich vyvolala velké dilema, zda jsem jeho přítelkyni nebalila, že jsem divoká. Na téhle dokopné (s velkým počtem partnerek) jsem být neměla - poprvé a naposledy. Vrcholily problémy mezi mnou a přítelem, když se napije, chová se hrubě. Strašně dlouho jsem seděla poklidně na místě, kam mě přítel usadil a opět mě vysvobodil až alkohol, dokázala jsem se uvolnit. Postupně všichni odcházeli, zůstala jsem jen já, přítel, trenér a dva fotbalisti. To už jsem měla od přítele několikrát zmáčknutou ruku, několik sprostých napomenutí a troufalé napomenutí nahlas, ať držím hubu, že mé názory nikoho nezajímají. To mě donutilo přesunout se k postaršímu fotbalistovi, pryč od mého hrubiána. Byla to chyba, měli jsme jít dávno domů. Naše problémy a alkohol = zažila jsem v noci peklo, jehož důsledkem bylo pár modřin druhý den.

A teď zpět ke včerejšku. Ráno mi přítel vyprávěl průběh včerejší oslavy. Prý k němu po konci tréninku přišel postarší fotbalista a ptal se ho, jestli mě bere na zapíjení. Doporučil mu, ať mě raději nikam nebere. Nevybavuji si, že bych někdy něco vyváděla, abych si zasloužila toto zaškatulkování postaršího proutníka, který bude určovat, kde je to pro mě vhodné. Mrzela mě reakce přítele, který mu jen řekl, že jsem divoká. Hodnocení chlapů a žen se diametrálně liší. Když jsem několik sezón seděla poklidně na hřišti, bylo mi lépe.

Milionářka ze mě asi nebude

13. března 2018 v 11:43 | realistkadneska |  Pro zasmání

Do všeho se vrhám po hlavě a všechno chci nejlépe hned, to jsem celá já. Koncem minulých prázdnin jsem začala pociťovat nutkání začít něco dělat, být zase více v kontaktu s lidmi a třeba si i něco k mateřské přivydělat. Čas plynul a než jsem se rozhoupala, bylo září. Rozhodla jsem se, že zkusím předcvičovat ženám v jedné tělocvičně v Praze, ale vzpomněla jsem si pozdě, už byl volný jen čas 14.00-15.00 hod. ve čtvrtek. Takže do konce roku jsem cvičila a trénovala jen já, mé dcery a jedna příbuzná. Jak bude těžké vydržet celou hodinu předcvičovat, dýchat, mluvit, nenudit, nadchnout a přesvědčit, aby příště zase někdo přišel, jsem netušila. Vůbec jsem se nevěnovala žádné propagaci a byla jsem vlastně i ráda, že jsem měla prostor pro svůj růst a získání sebevědomí. Ovšem pronájem tělocvičny stojí dost peněz , a tak mi paní správcová poradila, ať zkusím v tento čas od ledna 2018 děti. Udělala jsem letáčky, nechala je ve výlohách nejbližších obchodů (za čokoládu), nakoupila míče a začala vymýšlet, jak zabavit pro změnu hodinu děti (posledních pár let jsem pracovala ve školce, věřila jsem, že to zvládnu). Mé nadšení stoupalo, když se začali ozývat rodiče se zájmem o cvičení a spoustou dotazů. Chtěla jsem udělat hezké gesto, a tak jsem se rozhodla, že platit se bude jednorázově padesát korun. Trošku vyplašená jsem dorazila v lednu na první hodinu, s dcerou jsme si připravily krásnou dráhu a už jsem jen byla připravena s úsměvem vítat rodiče a jejich milé děti. Ufff. Přišlo jich méně, než se jich hlásilo. Jasně, zima, chřipka, nachlazení. Rodiče by nejraději byli u cvičení přítomni, s tím mám špatnou zkušenost, děti pak nefungují - odbíhají a ruší to všechny. První hodina mě vyčerpala, a to především pro neustálé napomínání dětí. Chybělo mi padesát korun na zaplacení tělocvičny, takže výdělek samozřejmě žádný. Auuu. Příště bude líp. K dnešnímu dni máme za sebou už pár hodin a zatím mi pouze dvakrát "zbylo" padesát korun (cestu ani nepočítám). Tedy samozřejmě velká chyba byla, nechtít zaplatit za určité období, pak si každý rozmyslí přijít či nepřijít. Ale děti jsou spokojené a i mé děti jsou spokojené a vlastně i já jsem tam mezi nima spokojená, ovšem není to činnost, která by mě obohatila finančně - možná spíše naopak.

Loutky

12. března 2018 v 15:11 | realistkadneska |  Pokus o rým
Odporná doba, bez citu, bez lásky.
Jsme jako loutky na tyčkách s provázky.

Děláme přesně to, co od nás čekají.
O tom co chceme my, sníme si potají.

Deník

2. března 2018 v 11:46 | realistkadneska |  Téma týdne

Jééé a já si myslela, že tohle téma mohu klidně vynechat. Jak je možné, že hned jak jsem si ho přečetla, nepomyslela jsem na něj? Na svůj D E N Í K.

Teda deník, no to jsou naivní představy všech, kdo si ho založí. Každý den budu psát, myslíme si a ouhá, ten čas tak rychle letí a je těžko zachytitelný. Tak se i z mého deníku stal týdeník, čtrnáctideník a nakonec prostě zápisník. I tak je to jeden z mých největších pokladů (né že bych měla nějaké reálné hmotné).

Deník jsem si pořídila nějak v době, kdy jsem začala chodit na střední. V tom mém prvním červeném deníčku je zapsáno všechno mé poprvé, sama jsem v šoku, když ho občas otevřu, co v něm vlastně všechno je. Skoro se stydím sama před sebou, nemyslím jen činy, ale i myšlenky , které jsem tenkrát měla. Jako bych to vůbec nepsala já nebo je to zkrátka spoustu let a já přece jen trochu dospěla. Každopádně je to zajímavá konfrontace sebe před lety a sebe dnes. Vzpomínky máme občas trochu zkreslené, fotíme si jen to pěkné, ale deník nelže ...Když jsem popsala svůj první deník, přišel čas druhého červeného deníku. Dělal mi přítele dlouhé roky, mohla jsem mu říct úplně všechno. Vždycky na mě měl čas a nikdy nikomu nic neřekl.

Když jsem odešla do Prahy za přítelem, nevzala jsem ho s sebou. Byla jsem v období, kdy jsem se cítila zrovna docela dobře a díky práci mi ani nezbývalo moc času na stesky. Psaní mi postupně začalo chybět, a tak jsem občas něco naťukala do počítače nebo popsala pár stránek jakéhokoliv papíru, podle rozsahu momentální tíhy situace. Stalo se toho za x let mnoho a můj poslední zápis v druhém červeném deníku je o počátku vztahu s mým budoucím manželem. Cože? Takhle to bylo, takhle jsem to cítila tenkrát? Vůbec si to nepamatuji. Vykulila jsem oči, když jsem svůj deník před pár lety otevřela. I proto jsem si psala a píši, protože se nepěkné věci snažím rychle vytěsnit z hlavy, ale občas je dobré si o nich alespoň přečíst a připomenout si je.

No a jednoho dne jsem se rozhodla, potřebuji si prostě pořád psát záznamy, ale schovávat si čistě osobní deník už jako matka dětí jsem nechtěla. Tak jsem se rozhodla, že to bude deník o mně pro mé děti. Kam občas napíši i něco o nich a o komkoliv kdo se nám připlete do života. Ony ho jednou budou moct číst, budou znát mé pocity, názory, budou vědět co jsme večeřeli 5. srpna 2015, kam jsem jela na kole koncem září 2016, proč jsem se rozhodla mít další dítě, jaký je můj skutečný vztah s jejich nevlastní babičkou a jak nepěkně si nadávaly včera.....atd. Můj třetí deník (proužkatý deník) je volně v knihovně a sahám po něm celkem pravidelně. Zjistila jsem, že není moc opravdových přátel, kterým bych mohla říci to, co si mohu zapsat. Ano, v tomto případě chybí zpětná vazba.

Ale zkrátka miluji a potřebuji zažívat ten pocit, kdy usedám ke svému deníku s tužkou v ruce.