"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Únor 2018

Současní mladí a jejich mládí

22. února 2018 v 9:26 | realistkadneska



Když slyším slovo "mládí", naskočí mi osa cca od šestnácti do padesáti let. Každý to cítíme jinak, věřím, že jak budu stárnout, budu tu hranici posouvat. Pro změnu číst to dnešní puberťák, bude si ťukat na čelo, že do třiceti a konec. Třeba znám velmi aktivní důchodce, např. můj táta je nejpracovitější a nejaktivnější člověk, kterého znám, ale o lidech důchodového věku již v kontextu mládí opravdu mluvit nelze. Mládí bych zkrátka dělila na rané, střední a pozdní a o ostatních kategoriích zase něco jindy.


Tolik mi toho běží hlavou. Začnu třeba vzájemnou komunikací náctiletých - raného mládí tedy, která mě (žádnou 100% slušňačku) šokuje nebo jí zkrátka nerozumím. Psaná či mluvená forma obsahuje neskutečné množství sprostých slov. " Dělej, ty k..vo", volá kamarádka na kamarádku, a to cituji středoškoláky né žádné ghetto. Dokonce se tak a hůř titulují i na sociálních sítích, čím více nadávek, tím více palců vzhůru. Ty pekelné zkratky či jen pouhé vynechávání samohlásek, jako by neměli na nic čas. Musím přiznat, že jj jsem se nakazila už i já. Ale co, buďme rádi, že vůbec komunikují. Většinou ovšem jen přes různé sociální sítě a nemít mobil, snad i na záchodě, znamená nebýt. Nedá se to ohlídat, nedá se to změnit, lze jen přihlížet a rozčilovat se.

Uvedu svůj zážiteček, že není vždy jisté, kdo je na druhé straně pc či mobilu. Nedávno mi jeden kamarád v restauraci podsunul svůj mobil, že už ho nebaví psát si s nějakou holčinou a ať si s ní píšu já. Přišlo mi to jako zajímavý experiment, samozřejmě nic nepoznala a já se zabavila v né zrovna zábavné společnosti a domluvily jsme si rande... tedy domluvila jsem jim rande. Jen se, prosím, zajímejte o tzv. přátele vašich dětí. Pokud nejste celebrita, mít stovky či tisíce virtuálních přátel vede k zamyšlení. Sama jdu hned zaúkolovat svou nejstarší, ať mi nakreslí obrázek k tomuhle článku a odloží mobil L.

Počty přátel (virtuálních) = větší úspěch při hodnocení (lajkování) fotek, komentářů, víc lidí Vám popřeje k životní události. A co? Pokud se toto zrovna nerovná, ač máte 498 přátel a fotku Vám ohodnotilo jen pět, znamená to, že jste na ní škaredá nebo Vás snad nemá nikdo rád? Ne, není to tak, ale mnozí to tak vnímají. Třeba jen dáváte málo hodnocení ostatním a oni Vám to potom vrací nebo jste příliš hezká a ostatní závidí. Sama mám facebook a tolikrát jsem ho chtěla již zrušit, už i pro to, že kdokoliv zadá vaše jméno, ví o Vás všechno... ano, tedy jen to co sdílíte Vy. Kolotoč pochybností, tak tohle řeší dnes a denně lidé mladí (do čtyřiceti let), co zatim utíká jim jejich mládí. A počty opravdových přátel bychom si mohli ukazovat na maximálně prstech obou rukou. Člověk je tvor společenský a potřebuje kontakt s jinými lidmi, který nám sociální sítě nenahradí. Ale vlastně nám mohou pomoci, abychom si zkrátka jejich prostřednictvím napsali a skutečně se sešli.

Nakonec dojde na setkání (pokud to ještě ten den nezrušíme), pozoruji lidi, kteří spolu sedí u oběda v restauraci, mlčí a hledí do mobilu. Děti před základní školou...každý kdo vyšel šoupe po displeji. Páry sedící doma v obýváku, děti ve svých pokojích a každý z nich má svého nepostradatelného kamaráda v ruce. Tomuto se celkem zdařile vyhýbají lidé spadající do pozdního mládí a starší. Život utíká, my se izolujeme a hodnotíme fotky lidí o kterých vlastně ani nic nevíme. Pečovat o sebe i svůj vzhled je určitě také důležité, ovšem nesmí se to přehánět, vliv médií nám v tom moc nepomáhá, všude na nás totiž vyskakují neskutečně krásní a dokonalí lidé. Vztahy nejsou v módě, všichni chtějí být singl a jenom si užívat, všechno si nafotit, sdílet a čekat na ohlasy. Mládí souvisí s doutvářením hodnot a vlastních názorů. Málokdo si dokáže rozumně svůj názor obhájit a to především z důvodu, že názor není jeho, vlastně svůj názor často ani nemá. Jde o pouhé papouškování názoru či postoje někoho jiného.
Samozřejmě je i určité procento lidí, kteří se věnují svým koníčkům, sportu, četbě.., kéž by jich přibývalo. Ráda bych, abychom si zkrátka více vážili každý sám sebe, protože šťastnými nás nikdo jiný neudělá (nemyslím chvilkově). Krásný den všem a věk je jenom číslo, jak zpívá Pavel Callta.

Bez energie

12. února 2018 v 13:26 | realistkadneska

Měla bych se asi obrátit na energetické závody, že mi dochází energie. Po pochmurných zimních dnech to tak mám rok co rok. Jsem narozená v létě a miluji teplo. Ale tentokrát to není to klasické období bez energie, které pramení ze zrovna probíhajícího únorového nečasu.

Teplo si zajišťuji od rána mihotajícím se ohněm v krbu. U srdce mě hřeje, když se podívám vedle do postýlky na mou spící holčičku. Ale kde mám ty dvě další holčičky, ty o trochu větší, ty o které se střídám s jejich tatínkem? Budu je mít už zítra odpoledne. Ale nemůžu si na to zvyknout. Bolí to, být bez nich, ale nedávám to znát, nestěžuji si. Přitulím se ke svému příteli, ukápne mi slza, které si ani nevšimne a dál šoupe prstem po displeji. Zahledím se do rohu pokoje, jdu blíž ...zase plíseň. Jsem bezradná jako slepé kotě. Třetí rekonstrukce bytu během pár let, ledacos už zvládnu, ale tahle plíseň má převahu, vítězí.

Nechci kňourat, musím být silná nebo mě můj mladší přítel nebude chtít, nikdo mě nebude chtít. Dnešní doba si žádá silné a sebevědomé jedince. Jé a já málem zapomněla. Musím si navýšit zálohu na energii a čokoládou doplnit tu svou.

Jak si dobíjíte energii Vy?