"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Manželský slib

4. ledna 2018 v 13:47 | realistkadneska |  Osobní
Už jako děti neustále slýcháme, "slib, že už to neuděláš". A všichni kýváme, slibujeme, pláčeme a znovu slibujeme. Různé sliby nás provází celým životem.
Můj největší slib byl asi ten manželský a státem potvrzený. Vzešlo to z touhy po druhém dítěti, které jsem chtěla počít již ve svazku, protože jedno nemanželské už jsme měli. Tak za čtyři týdny od mého rozhodnutí byla svatba. Kdo již zažil, zná, co vše je potřeba zajistit. Já měla štěstí na volný termín - poslední říjnový. Ouhaaa, ovšem prstýnky, dort a šaty. No nikdy jsem si jako malá holka neplánovala pohádkovou svatbu, a tak jsem netušila, že tohle bude oříšek v tak krátkém termínu. Ovšem zvládlo se to. Jen dorty nebyly svatební, ale to nikdo nepoznal. Neodpustím si poznámku k tenkrát budoucí tchýni, ona a švagrová měly ke všemu spoustu připomínek a nejvíce řešily, že ony nemají co na sebe. Až když jsem nechala švagrovou učesat ve svatební den mou kadeřnicí a budoucí tchýně z ní byla nadšená, chvilku daly pokoj. Mrzelo mě to moc. Obzvlástě když mi do šatů a s malováním pomáhala opět kadeřnice - úžasná holčina od nás z vesnice, kterou jsem oslovila za pět minut dvanáct. Bez ní bych se vdávala jako strašidlo.
Nechala jsem se unést, vrátím se k onomu slibu. Když jsme se poměrně v hojném počtu nasoukali do obřadní síně překrásného starobylého hradu, stáhlo se mi hrdlo. Do teď mi to přišlo jako rutina, ale teď je tady kvůli mně (nám) tolik lidí, já (my) jsem pro dnešek středem zájmu všech a proti mně stojí důležitě vypadající lidé a jeden něco čte. Jak se tvářit, kam dát ruce? Chtělo se mi utéct. Ale i v těch trapných komediích mi to připadá hloupé. Tak jsem zůstala. "Ano" odpověděla jsem na otázku paní, která mě zařadila do skupiny "vdaná". Foťáky, kamery, slzy radosti i smutku, spousta lidí a moudrých slov. Ulevilo se mi až na hostině, kdy jsem se konečně mohla potěšit s mojí holčičkou.
Po pár letech jsem rozvedená, neobstála jsem (neobstáli jsme). Náš slib nebyl tak pevný jako skála, na níž stojí hrad, kde jsme si ho dali. Neslibujme, co nemůžeme splnit, říká se. Víme my, co splnit dokážeme? Není to vždy jen na nás, ale můžeme se pokusit. Proto slibuji, že se pokusím být lepší.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 havrani-princezna havrani-princezna | E-mail | Web | 4. ledna 2018 v 18:13 | Reagovat

Možná si to chce uvědomit, že ten slib není jen pár písmen, nějaký kus papíru nebo tak něvo. Má opravdu svůj hluboký význam. Mrzí mě, když vidím, jak s pouhým pokrčením ramen konstatuješ: "Nezvládli jsme to." (Samozřejmě to nechci zlehčovat neznám tvoji situaci, ale takhle na mě působí tvůj članék.)

2 realistkadneska realistkadneska | 6. ledna 2018 v 16:07 | Reagovat

Dobrý den, děkuji za reakci na můj článeček. Jsem ráda, že hájíte manželský slib, kéž by rozvodovost u nás i ve světě jen a jen klesala.Psala jsem to možná trochu satiricky...Neberte to tak černě.Například zlobit se na autory pohádky "Dařbuján a Pandrhola" také nebudeme, že si dělají srandu ze smrti.

3 havrani-princezna havrani-princezna | E-mail | Web | 6. ledna 2018 v 18:34 | Reagovat

[2]: Ale já se na vás vůbec nezlobím... :-)Jen jsem chtěla vyjádřit to, že mne to mrzí. A nejenom ve vašem případě, ale mám pocit, že tohle je postoj strašně moc lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama