"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Leden 2018

S t r a ch

24. ledna 2018 v 14:18 | realistkadneska |  Pokus o rým

Bojím se, že bez tebe se zblázním.
Bojím se lidí, a proto se jich straním.
Bojím se usínat, a tak často v noci bdím.
Pak raduji se z rán, když se probudím.

Bojím se bouřky, už když zjeví se mraky.
Jo a pavouků, těch bojím se taky.

Bojím se výšek, celá se chvěji.
Proč tak často brečím, když ráda se směji?

Bojím se hlouposti, která je kolem.
Chtěla bych fungovat jak na šém Golem.

Rozum do hrsti

16. ledna 2018 v 15:25 | realistkadneska |  K zamyšlení

Kdykoliv se v něčem rozhoduji, tak na základě informací, svých zkušeností, vzhledem k dané situaci a samozřejmě částečně intuitivně. Stejně tak to mám s volbou prezidenta. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby volil toho či jiného kanditáta. Ovšem poslední dobou mě více a více zaráží důvody, proč lidé svého kandidáta volí. Jak jsou ve svých názorech nestálí a manipulovatelní. Mnozí ani neví, jak jejich kandidát vypadá, natož jaké názory a postoje zastává. Zkrátka vůbec netuší, koho vlastně volí a co z toho plyne. Toto se bohužel netýká jen volby prezidenta. Vždy když s někým diskutuji na určité téma, chci slyšet, proč si to myslí a snažím se odpovědět mu na to samé. I když jsem třeba opačného názoru, jsem ráda, že ten člověk nějaké argumenty má. Lidé mnohdy nemají vlastní názory, papouškují média či názor někoho jiného bez jakýchkoliv argumentů. Kéž by nás stále více prahlo po informacích, které jsou díky internetu tak snadno dostupné. Rozhodněme se v druhém kole především podle sebe a akceptujme výsledek přímé volby.

Manželský slib

4. ledna 2018 v 13:47 | realistkadneska |  Osobní
Už jako děti neustále slýcháme, "slib, že už to neuděláš". A všichni kýváme, slibujeme, pláčeme a znovu slibujeme. Různé sliby nás provází celým životem.
Můj největší slib byl asi ten manželský a státem potvrzený. Vzešlo to z touhy po druhém dítěti, které jsem chtěla počít již ve svazku, protože jedno nemanželské už jsme měli. Tak za čtyři týdny od mého rozhodnutí byla svatba. Kdo již zažil, zná, co vše je potřeba zajistit. Já měla štěstí na volný termín - poslední říjnový. Ouhaaa, ovšem prstýnky, dort a šaty. No nikdy jsem si jako malá holka neplánovala pohádkovou svatbu, a tak jsem netušila, že tohle bude oříšek v tak krátkém termínu. Ovšem zvládlo se to. Jen dorty nebyly svatební, ale to nikdo nepoznal. Neodpustím si poznámku k tenkrát budoucí tchýni, ona a švagrová měly ke všemu spoustu připomínek a nejvíce řešily, že ony nemají co na sebe. Až když jsem nechala švagrovou učesat ve svatební den mou kadeřnicí a budoucí tchýně z ní byla nadšená, chvilku daly pokoj. Mrzelo mě to moc. Obzvlástě když mi do šatů a s malováním pomáhala opět kadeřnice - úžasná holčina od nás z vesnice, kterou jsem oslovila za pět minut dvanáct. Bez ní bych se vdávala jako strašidlo.
Nechala jsem se unést, vrátím se k onomu slibu. Když jsme se poměrně v hojném počtu nasoukali do obřadní síně překrásného starobylého hradu, stáhlo se mi hrdlo. Do teď mi to přišlo jako rutina, ale teď je tady kvůli mně (nám) tolik lidí, já (my) jsem pro dnešek středem zájmu všech a proti mně stojí důležitě vypadající lidé a jeden něco čte. Jak se tvářit, kam dát ruce? Chtělo se mi utéct. Ale i v těch trapných komediích mi to připadá hloupé. Tak jsem zůstala. "Ano" odpověděla jsem na otázku paní, která mě zařadila do skupiny "vdaná". Foťáky, kamery, slzy radosti i smutku, spousta lidí a moudrých slov. Ulevilo se mi až na hostině, kdy jsem se konečně mohla potěšit s mojí holčičkou.
Po pár letech jsem rozvedená, neobstála jsem (neobstáli jsme). Náš slib nebyl tak pevný jako skála, na níž stojí hrad, kde jsme si ho dali. Neslibujme, co nemůžeme splnit, říká se. Víme my, co splnit dokážeme? Není to vždy jen na nás, ale můžeme se pokusit. Proto slibuji, že se pokusím být lepší.