"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Největší ztráta

27. října 2017 v 14:25 | realistkadneska |  Osobní
Bylo mi čerstvě dvanáct, právě jsem dokončila šestou třídu a začínaly velké prázdniny. Vysvědčení byl poslední škaredý den tohoto školního roku - neučila jsem se a ve škole jsem byla často přítomná jen fyzicky, prostě mi ta forma školní výuky nevyhovovala. Jako jedináček bydlící na kraji vesnice jsem se těšila hlavně na sestřenice a bratrance, kteří k nám na prázdniny jezdili. Radost mi samozřejmě dělal i fakt, že nebudu muset ráno vstávat a vůbec se nebudu muset jakkoliv otravovat se školou. Na škole nebylo podle mě nic dobrého, špatný kolektiv tomu nepřidal. Tak ráda bych kamarádila se všemi, to ale u nás neexistovalo. Kluci s holkama nemluvili a holky mezi sebou měly neustále spory, nevěděla jsem nikdy ke komu se přidat. Nepřátelské prostředí zde bylo z osmdesáti procent společně tráveného času.
Než jsem se vzpamatovala z prázdninové euforie, byl skoro týden pryč. Táta mi oznámil, že zítra pojedeme na oběd k mamky rodičům a pak za ní do nemocnice. Moje maminka nejdřív špatně chodila a pak nemohla chodit vůbec, a tak byla často v nemocnici. Nesnášela jsem návštěvy v nemocnici, přeplněné pokoje, staří nemocní lidé, smrad dezinfekce a moči. Podávám to tak, jak jsem to tenkrát vnímala. Ale bylo to součástí mého života, středy a neděle odpoledne jsme trávili na cestě do nemocnice, v nemocnici a na cestě z nemocnice.
No každopádně jsem byla ráda za možnost vidět mou oblíbenou sestřenici od mamky ségry, a tak jsem se na neděli těšila.
K obědu byl, myslím, řízek s bramborem. Nechtělo se mi odjíždět, ale návštěvy měly svůj jasný časový řád, tak nebylo vyhnutí. Jako skoro vždycky se táta zasekl s někým známým na chodbě a já pádila do pokoje za maminkou. Zaťukat, otevřít dveře, pozdravit a zamířit hned k první posteli za dveřmi vpravo vedle umyvadla. Většinou tam bylo hodně lidí (okolo každé z šesti postelí hlouček příbuzných). Dnes se mi ale zdálo, že na mě koukají víc než jindy, vždyť jsem pozdravila nahlas. Konečně jsem upřela svůj zrak na maminku a ztuhla jsem. Měla úplně nehezkou barvu, vypadala, jako by zestárla, ještě více zhubla. Koukla se na mě, zavřela pomalu oči a už je neotevřela. Nechápala jsem to asi úplně jasně. Jen si pamatuji, jak jsem vyběhla zpět na chodbu za tátou a říkala mu, že maminka nevypadá vůbec dobře. V rom už se k nám blížila doktorka a chladně oznámila, že tam už nemůžeme, že maminka zemřela. A na tátu jeste vyštěkla něco v tom duchu, že jsem to snad čekali.
Přišla jsem si jako v nejhorším snu. Proč mi to nikdo neřekl na přímo, jak je to vážné? Proč ji nechali v přeplněném pokoji s cizími lidmi? Proč nám někdo nezavolal? Proč jsem tam musela být sama - nepřipravená? Proč nám to ta doktorka oznámila tak chladně? Proč nás nenechali se důstojně rozloučit? Proč jsem na to sakra nebyla alespoň trochu připravená?
A tak v neděli 5. července jsem přišla o svou maminku i o svou děskou naivitu. S tátou jsme o tom nikdy nemluvili, já jsem nechtěla ubližovat jemu a on asi nechtěl trápit mě. Ale to byla velká chyba, co nadělala v mém životě spoustu škod.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 blue-sweater blue-sweater | Web | 4. ledna 2018 v 19:43 | Reagovat

Dobře napsané, plné vzpomínek na detaily, i když je to smutné. Ztráta rodiče v dětském věku je vždy bolestný zážitek, se kterým se musíme vyrovnávat po zbytek života.

2 realistkadneska realistkadneska | 18. ledna 2018 v 11:19 | Reagovat

Děkuji za Váš komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama