"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Včera

Včera v 10:06 | realistkadneska |  K zamyšlení
Včera byl krásný den. A ani dnes to tam nevypadá špatně, šmíruji mezerou mezi žaluziemi.
Tak nechci psát o počasí, jasně. I když pro mě osobně je to dost podstatné, né kvůli dobře schnoucímu prádlu, mám sušičku, ale dělá divy s mou náladou.
Včera, ještě než jsem odlela do Prahy, jsem byla s malou na hřišti. Daly jsme se do řeči se sympatickou babičkou, která prý hlídá vnuka od šesti týdnů... Umíte si to babičky představit? Každý všední den a přiznala, že je to pro ní náročné. Viděli jste "Bábu z ledu" ?? To s tím zneužíváním babiček souvisí. Ono je pohlídat a pohlídat. I já sama jsem ráda, když mi někdo pohlídá, ale...Ta babička má své plány, ale neplní si je, protože láskyplně hlídá.
Včera jsem měla druhou hodinu cvičení s dětmi, bylo to fajn. Děti byly spokojené a i přihlížející rodiče. Dokonce s námi cvičila jedna babička - paní učitelka ze základky a sama obdivně podotkla, že zlatí prvňáčci. Mě to naplňuje, raduji se z jejich úspěchů, zkoumám jejich individualitu, baví mě jejich upřímnost.
Včera po cvičení jsem vzala své holky na Střelecký ostrov tramvají. Byla tam akce ÓČKA, KFC, vstup zdarma a k našemu překvapení i jídlo od KFC a pití zdarma. Vyslechly jsme si Moniku Bagárovou a kvůli nejmenší kňourající jsme tuhle fajn akci musely opustit.
Včera večer jsem nesla vyhodit plasty a papír. Co nevidím v popelnici?? V plastech papír a v papíru plasty. Je to vlastně skoro pokaždé. Nechápu to. Proč to ti lidé nevyhodí to popelnice u baráku, když to nechtějí třídit? Proč?
Myslela jsem, že KFC uspokojilo mé hladovce. Neuspokojilo na dlouho, musela jsem ještě udělat karbanátky. Před spaním jsem vyzkoušela svou nejstarší ze zeměpisu, konkrétně z Evropy, docela sranda si to vše znovu opakovat.
Včera, když všechny mé dcery usnuly,jsem je chvilku pozorovala, pohladila, políbila a blaženě jsem se rozvalila na gauči. To je takové štěstí, takové obrovské štěstí.
 

Kočka

7. září 2018 v 20:08 | realistkadneska |  Téma týdne
"To bude dobrý." Říkám cestou autem kočce, která vydává zvuky, co neuslyšíte v nejstrašnějším hororu. "Tichoučko Leonko." A po chvilce přesvědčování, že za chvilku jedeme zpět za koťátky, přidávám raději rádio. Asi to to zvíře tušilo, že jedeme na veterinu. Zvířat se, obzvláště vlastních, nebojím. Ale když jsem si představovala, jak tuhle šelmu vyndám v ordinaci na stůl. Děs.
No asi na ni zapůsobil dobře hlas pana doktora, vyndala jsem z přepravky mazlivou kočičku. Ta naše kočička je mimořádně plodná, pět mnohočetných porodů za rok. Nonstop jsme měli dva roky za sebou koťata, kterých má na vesnici každý plno a zbavujte se toho. Samozřejmě jsme ji pokaždé pořídili antikoncepční prášky, které nikdy nezabraly. Jééé..kdyby to tak bylo u lidí, to by stoupla porodnost. Nebo by spíš přibylo potratů? Pan doktor jí prohmatal břicho a říkal, že tentokrát ještě březí není. Ufff.. Píchl jí dvě injekce, za chviličku spala a za půl hodiny bylo po všem.
Pan doktor mi ukázal kočičí vaječníky o velikosti dvou čočkových zrn. Tak taková malá věc se nás natrápila. Zaplatila jsem osm set padesát korun, s kočkou spící se dvěma stehy jsem vyrazila domů.
A cestou zpět jsem jí zase říkala, že to bude dobré. Že se nám všem, hlavně jí, uleví. Večer už kojila svá poslední koťátka a spokojeně předla. Tak jsem první školní den snad udělala dobrý skutek pro kočku.

Šest hrnků stačí

24. srpna 2018 v 18:03 | realistkadneska |  Téma týdne
Sedím a rozhlížím se kolem sebe. Samé zbytečnosti, pravda.
Co se materiálních věcí týká, nikdo jich nepotřebujeme tolik kolem sebe a na sebe, kolik jich máme.
Bylo by fajn žít celkově střídměji. Ale proč? Řekne si většina z nás a jde si sáhnout pro něco dobrého do přeplněné ledničky. Osobně se o to snažím a budu více.
Např. je mi stále bližší minimalismus, a to ve všech svých podobách.
Před pár dny jsem narazila na článek, kde autorka psala o tom, jak zúžila svůj šatník. Letěly menší, větší, nepadnoucí kousky a pak také ty, které člověk vevezme roky na sebe. A díky tomuto kroku netráví každodenně mnoho času před skříní, ale točí pár kousků. Okolí? Nevšiml se téměř nikdo. Asi to tak také udělám, mnohem více se vnímáme v tomto ohledu sami, myslím si.
Tak také každá minimálně jukněte, vyřaďte pár kousků a pošlete je někomu, kdo je užije víc než vaše skříň.
Ještě bych chtěla psát o spoustě věcí, ale zrovna jsem v nějakém špatném rozpoložení.
Potřebovala bych si x-hodin povídat... Momentálně není s kým. Deník jsem si na jih Čech nevzala, tak se do něj nevypíši a blog mi poslední dobou v tomto ohledu moc nepomáhá.
Lidi reagují minimálně. Přijde mi, že všechno víc než like na facebooku zatěžuje, zdržuje.
Samorřejmě je nejpravděpodobnější varianta, že píšu tak hrozně, že reagovat nemá smysl.
Mé články obsahují často otázky na čtenáře, tak v tomto případě jsem občas doufala, většinou marně.
Já se o komentáře u přečtených článků snažím.
Tak jsem si trochu ulevila a na závěr mě napadá jeden nešvar, který se vyskytuje ve většině domácností.
Hrnečky všeho druhu, které nemáte už kam uložit... tak tomu jsem se úspěšně vyhnula díky přítelovi. Když jsme vybavovali kuchyni, nakázal mi, ať koupím v Ikee hrníčků jen šest. Ťukala jsem si na čelo, ale dnes jsem mu vděčná a nemohu si to vynachválit, protože nemáme myčku. Přibyl ještě hrnek z keramiky od dcery a jeden od babičky, ale opravdu to stačí.
A tak je to vlastně se vším. V minulosti jsem také vždy měla hrnků ve skříňce dobrých padesát.

Krásný páteční podvečer.
 


Vztahy II.

23. srpna 2018 v 14:34 | realistkadneska |  Osobní
Po víkendu, kdy můj táta slavil kulatiny, se trochu pošťourám v tom našem vztahu. Vztahy otců a dcer jsou různé, jako všechny ostatní, že ?
Když se mě před pár lety jedna psycholožka při každé návštěvě ptala na tátu a manžela, říkala jsem si, co blbne, že s nimi žádný problém nemám, ať mi napíše prášky na spaní a dá pokoj. Omlouvám se jí trochu v duchu, pokud opravdu tenkrát vytušila problém.
Jako malá holčička - jedináček k tomu - jsem byla samozřejmě tatínkova princezna. S nástupem na střední a přemírou pubertálních problémů se náš vztah dost změnil. Což je i jaksi logické. My se myslím, nezačali mít méně rádi, jen jsme začali hůře vzájemně komunikovat.To by snad mohlo být i v normě, pokud by to bylo dočasné. Jenže u nás se to stupňuje a trvá to už dobrých šestnáct let. Určitě tomu napomohl tátův vztah s paní "M", která se v mém životě objevila čtrnáct dnů po smrti mé maminky a je jeho součástí dodnes. K mému vztahu s paní "M" se vyjádřím jindy. Jen stručně, vztah s tátou narušovala i neustálá rivalita mezi mnou a paní "M", která z její strany, obzvláště v mém dětském věku, byla velmi promyšleně skryta. Já byla drzé dítě a ona ta bezvadná paní, snažící se pomoci, co jí síly stačily. Po dobu kdy mi nejvíc chybělo tátovo pochopení, pochvala i pohlazení, mi toto nahrazoval děda - muž č. 2 v mém životě.
Zpětně myslím, že vztah s tátou se trochu vylepšil , když jsem odešla do Prahy a vídali jsme se jen o víkendu. Tak jsme to měli tak nějak stejné x-let. Po narození mých dvou dcer jsem měla alespoň radost, že k nim se chová opravdu hezky. Ale já stále podle něj neudělám nic dobře. Možná to špatné z jeho strany pramení i z toho, že jsem velmi podobná jeho ženě - mé mamince. Vždy si také např. oblíbil mé partnery a protěžoval je oproti mně. Oni chlapi a já pitomá ženská.
Nejkritičtější bylo období, kdy jsme se s manželem dohodli, že se rozejdeme a ja se dala dohromady s mladším partnerem. S ním dokonce táta sepsal takovou úmluvu, že mě bude muset vydědit, pokud náš vztah bude pokračovat. Myslel to asi jako zastrašení, ale přišlo mi to už opravdu moc.
Když jsem se musela z existenčních důvodů odstěhovat z Prahy a pořídit si byt nedaleko, nechal mě v tom. I když jsem ho o radu žádala.
Zvrat opět nastal a tentokrát mě podpořil. Volala jsem mu zoufalá, že čekám dítě s novým partnerem. Jednoznačně mě ujistil, že si ho musím nechat, že to zvládneme, ať se děje, co se děje.
A dnes... všechny své vnučky miluje a ony jeho. Ale na jakém místě jsem já, to netuším.
Všichni mi říkají, že kdo by dědil!? On se mnou ale téměř nepromluví, nevyslechne.. nepochválí.. je mi vše haní.
Já nejsem člověk, který se těší na nějaké majetky. Měla bych ho ráda i kdyby mě před pár lety opravdu vydědil - kvůli mé lásce.
Ale moc ho nechápu, musí mít v sobě nějaký nevyřešený problém.
Pro mě je i přes to vše mužem č. 1.

Máte nějakou radu, jak vylepšit náš vztah?

Trochu podobně na tom je Ondřej Vetchý ve filmu " Pohádky pro Emu."

Vztahy I.

9. srpna 2018 v 22:39 | realistkadneska |  K zamyšlení
Provází nás celý život, a proto se jim pověnuji vícekrát. První článek směřuji k rodičům a dětem.

O vztazích se píše dnes a denně. U většiny těchto článků žasnu. Jejich autor snad žádný vztah nikdy nezažil, že píše takové nesmysly? V tom lepším případě si říkám, jak pěkné, jen kdyby to bylo reálné…
Každý jsme něčí dítě (biologicky) a tudíž by se dalo očekávat, že máme nebo jsme měli, maminku a tatínka. Ovšem rodin, kde jsou děti vychovávány oběma biologickými rodiči, stále ubývá.
Je to velmi smutný fakt a za jeden z hlavních faktorů považuji rozvodovost či rozpad tzv. hromádkových svazků.
Jedna známá mi kdysi řekla, že to vidí na takové desetiletky - jako vztahy. Tenkrát jsem se naivně podivovala a dnes vidím, že deset let vydrží málokdo. Sama mám zrovna co říkat, rozvod už mám za sebou a občas mám pocit, že se blíží finiš mého současného vztahu.
Jednou někde nějaká rozvedená herečka napsala: "lepší dobře bez sebe, než blbě spolu". Je to taková přijatelná výmluva, ale zkátka se všichni málo snažíme, mít ten náš současný vztah hezký.
Zpět k dětem a rodičům. Tak samozřejmě ideálnější je, pokud se podaří vychovávat dítě v úplné rodině. Ale ruku na srdce, pokud chci řešit vztah rodič - dítě, nemusí a často nemá vliv, zda dítě pochází z rodiny, kde se rozvod konal, či nekonal.Pozor, nemluvím o tom, že rozvod dítě nepoznamená, řeším konkrétní vztah dítě - rodič. Pro rozvod není žádný ideální věk dítěte - jeden můj kamarád se nedokázal smířit s rozvodem rodičů skoro v šestnácti. Vztahy si totiž utváříme, za účasti mnoha vlivů, sami. Mezi rodiči a dětmi je jeden jiný faktor, nevybíráme si sebe navzájem. Zvláštní je, že nejvíce si dokáží ubližovat lidé příbuzní. Co jsou např. za zrůdy rodiče, kteří týrají své děti? A na druhou stranu lidé slušní, vzdělaní, spolehliví, kteří nemohou mít děti vlastní, se k nim v ČR propracují jen velice těžko. Mnohdy to vzdají hned na počátku, zničeni a poníženi úřední mašinérií. Trochu odbočuji, ale výborný vztah k dítěti může mít i negenetický rodič.
Miminko, následně batole je čistá radost, která nám dává zapomenout na probdělou noc, pozvracenou sedačku či rozbitý květník, stačí jeden úsměv. Jsme středobodem jeho vesmíru a ono náš. Od třech let se objeví sem tam nějaký větší vzdor a začíná se profilovat povaha, narůstá sebevědomí, uvědomuje si jakou moc nad ním kdo má a jak může zneužít moci své. Opouští bezpečí domova, setkává se s jinými lidmi a jiným prostředím. To jak se k nim chováme a co jim říkáme, více vnímají.Jeden profesor v letech k nám na konci hodiny promluvil, že ho nejvíce mrzí, že netrávil dostatek času se svými dětmi. Čas člověk nevrátí a je pravda, že od určitého věku již děti nechtějí trávit čas s rodiči. Každý to má samozřejmě jinak. Je dobré mít asi nějaké rituály, které se nechají dodržovat s malými i velkými dětmi. Zkrátka je fajn, najít si na sebe čas a dělat cokoliv.
Základní školní docházka už je doba, ze které si i něco pamatujeme, první velké křivdy, nenaplněné či naplněné sliby, to co nám rodiče slibují, že nám koupí za dobré výsledky.Také je to čas, kdy si někteří rodiče plní na dětech to , co sami nedokázali. Často už se objevují pocity, že nás nikdo nemá rád. A jak roky běží, každý chce být už dospělý, aby mohl to či ono řešit po svém. Především období dospívání je období největšího vzdoru a vzájemných rozepří. Je to těžké pro obě strany ..děti si připadají nepochopené, rodiče jsou zašlapáni v konkurenčním žebříčku jejich vrtevníky. Třeba pro mě bylo nejhorší věčné porovnávání, jak je ten či onen dobrý. Tuto chybu se snažím u svých dětí nedělat. Stačí i malé krůčky, zamyslete se a také třeba nedělejte něco, co dělali rodiče vám.

Bude pokračování.




Dovolená obecně

30. července 2018 v 23:00 | realistkadneska |  Jen tak ze života

Dovolená je pro mnohé z nás celý rok těšení, šetření, plánování , snění… Až před odjezdem (odletem) tyto pocity vystřídají nebo na chvilku přebijí obavy a stres. Většina lidí velmi prožívá balení, které je promyšlené do posledního detailu a první taška už bývá zabalená týden předem. Obdivuji to. Já zatím do této fáze nedošla. Balím vždy v den odjezdu a nejsem ochotná obětovat této činnosti více jak půl hodiny. Ano, většinou zapláču, protože mi pak tam někde v dálce vždy něco chybí.

Já konkrétně se třeba strašně bojím létat (statistiky mě neuklidňují). Přesto jsem začátkem července dovolenkovala s přítelem v Bulharsku, kam jsme samozřejmě letěli. Můj zlepšovák na přežití je Neurol 0.5 mg hodinu před odletem. A díky tomuto chemickému kouzlu jsem ještě dokázala usnout po příletu na pláži a zkrátila si tak čekání na ubytování. All inclusive je bezva, nepotřebujete pak prakticky žádné peníze. Pokud tedy nejste magor do suvenýrů nebo nekupujete dárečky celému příbuzenstvu.

No a také ta velmi podstatná věc, která mě zajímá. S kým nejraději dovolujenkujete? Každý to máme jinak a každý máme jiné možnosti. Mně se tento rok naskytla možnost nechat všechny děti doma a nakonec (původně jsem nadšená nebyla) jsem nadšená byla. Pohoda , vůbec nic neřešíte, co si na pláž vezmete je jen na vás. Chcete spát, spíte. Chcete pít, pijete ..druhý den litujete…atd.

Jéééé.. a já se vždy spálím. Tentokrát nejméně za svůj život, ale vždy ..ať dělám, co dělám. Bojíte se žraloků nebo jakékoliv jiné příšery? Já všeho.

Jakou pláž preferujete? Já bych brala hlavně prázdnou … asi sen mnoha z nás. Ale každopádně neumím bojovat s pískem a obdivuji domorodce.

No a nastává konec dovolené. Těšíte se ..pláčete, nechcete ?? A zase poletím, sakra, říkám si já.

Budu strašně ráda, když se o něco z vaší dovolené podělíte.

Dobrou noc všem.

Zamyšlení

28. června 2018 v 9:18 | realistkadneska |  Téma týdne

Kdybych byla tebou, tati, přestala bych pracovat.

Začala víc odpočívat, nepřestala cestovat.

Kdybych byla tebou, Naty, přestala bych mluvit, psát.

Jenom bych se usmívala, začala víc kreslit, malovat.

Kdybych byla tebou, Lolo, přestala bych se asi bát.

Věřila víc pohádkám a pořád bych si chtěla hrát.

Kdybych byla tebou, Pavle, ubrala bych trochu plyn.

Nejsi hračka na baterky, občas přijde holt i splín.

Kdybych byla tebou, Zdeňku, víc bych milovala sebe.

Matematickou rovnicí vyjádřeno, jako já miluji tebe.

Věřme, že bude

14. června 2018 v 8:46 | realistkadneska |  Téma týdne

Nikdy jsem si nic neplánovala. Všechno jsem v životě brala tak, jak to přicházelo. Když někdo kolem řešil svatbu, kterou by jednou chtěl, kolik by chtěl dětí, jaký dům, auto či kam by chtěl na dovolenou, nijak mě to neoslovovalo. Já chtěla hlavně žít, a to doslovně. Bylo hrozné a velmi dlouhé období v mém životě, kdy jsem se bála smrti jako čert kříže. Detailněji se zmíním jindy. Byla jsem touto fóbií a doprovodnými jevy zcela paralyzována. Postupné zlepšení nastalo po mém přehnízdění do Prahy a neustálé práci na sobě. Konečně jsem začala věřit v nějakou budoucnost a občas něco plánovat.

Chtěla jsem psát o sobě, ale pořád se mi do myšlenek vkrádá včerejší pohřeb pětadvacetileté mladé, silné, krásné ženy, která měla jiné představy o své budoucnosti - a ne bílou rakev, sakra. Je pravda, že ona toho za svůj krátký život stihla a viděla tolik, co málokdo za spousty desítek let. Její odchod ale rozhodně změní budoucnost nejbližších, ať měli představu o budoucnosti jakoukoliv - teď je vše jinak. Je až neskutečné, že tahle křehká bytost, která rozdávala tolik radosti a lásky, dokázala vykonat tolik dobra i po svém odchodu. Její orgány zachránily čtyři lidi. Obdivuji její rodinu, že to umožnila a zároveň to chápu jako malou jiskřičku naděje, že tady je stále s námi.

Po včerejším nepěkném dnu a jiných podobných, si přeji hlavně zdraví pro všechny své blízké a trochu i pro sebe, abych tady mohla být pro své děti. To ovšem neovlivníme.

Co se týká partnerského života, svou budoucnost nevidím po boku výrazně mladšího partnera nijak růžově, ale to nevadí. Teď je to hezké a my žijeme tady a teď.

Minulost ovlivňuje přítomnost a přítomnost tvoří budoucnost. Snažím se být šťastná - pozitivní a věřím, že taková může být i má budoucnost. Kupte si něco pro radost, napište někomu pohled, jděte do lesa, řekněte někomu něco hezkého, usmívejte se. Nikdo nevíme, kolik času nám zbývá.

Jo a v takové té vzdálené pohádkové budoucnosti bych chtěla dům s terasou nebo zkrátka přidělat terasu k našemu rodinnému domu, prostě ta terasa je zásadní… a já na ní čtu pohádky svým vnoučatům.. z opravdových knih… čtečky a jiné vymoženosti přestaly fungovat…

A ještě malá vsuvka ze života. Říkáte si, plánovat se musí, budoucnost je důležitá a Váš život je samé až (vydělám dost peněz) …tak …až ..tak ?? Jedna má známá to měla v životě nalajnováno úplně precizně (svatba jako z pohádky,..) a stejně nic nevyšlo, dnes dělá alespoň práci, která ji naplňuje. Když občas odbočíte z cesty, bude to nakonec dobře, věřte.

Krásný den.

Kam dál