"Naděje vždycky způsobí, že uvěříme." Robert Fulghum

Zamyšlení

28. června 2018 v 9:18 | realistkadneska |  Téma týdne

Kdybych byla tebou, tati, přestala bych pracovat.

Začala víc odpočívat, nepřestala cestovat.

Kdybych byla tebou, Naty, přestala bych mluvit, psát.

Jenom bych se usmívala, začala víc kreslit, malovat.

Kdybych byla tebou, Lolo, přestala bych se asi bát.

Věřila víc pohádkám a pořád bych si chtěla hrát.

Kdybych byla tebou, Pavle, ubrala bych trochu plyn.

Nejsi hračka na baterky, občas přijde holt i splín.

Kdybych byla tebou, Zdeňku, víc bych milovala sebe.

Matematickou rovnicí vyjádřeno, jako já miluji tebe.
 

Věřme, že bude

14. června 2018 v 8:46 | realistkadneska |  Téma týdne

Nikdy jsem si nic neplánovala. Všechno jsem v životě brala tak, jak to přicházelo. Když někdo kolem řešil svatbu, kterou by jednou chtěl, kolik by chtěl dětí, jaký dům, auto či kam by chtěl na dovolenou, nijak mě to neoslovovalo. Já chtěla hlavně žít, a to doslovně. Bylo hrozné a velmi dlouhé období v mém životě, kdy jsem se bála smrti jako čert kříže. Detailněji se zmíním jindy. Byla jsem touto fóbií a doprovodnými jevy zcela paralyzována. Postupné zlepšení nastalo po mém přehnízdění do Prahy a neustálé práci na sobě. Konečně jsem začala věřit v nějakou budoucnost a občas něco plánovat.

Chtěla jsem psát o sobě, ale pořád se mi do myšlenek vkrádá včerejší pohřeb pětadvacetileté mladé, silné, krásné ženy, která měla jiné představy o své budoucnosti - a ne bílou rakev, sakra. Je pravda, že ona toho za svůj krátký život stihla a viděla tolik, co málokdo za spousty desítek let. Její odchod ale rozhodně změní budoucnost nejbližších, ať měli představu o budoucnosti jakoukoliv - teď je vše jinak. Je až neskutečné, že tahle křehká bytost, která rozdávala tolik radosti a lásky, dokázala vykonat tolik dobra i po svém odchodu. Její orgány zachránily čtyři lidi. Obdivuji její rodinu, že to umožnila a zároveň to chápu jako malou jiskřičku naděje, že tady je stále s námi.

Po včerejším nepěkném dnu a jiných podobných, si přeji hlavně zdraví pro všechny své blízké a trochu i pro sebe, abych tady mohla být pro své děti. To ovšem neovlivníme.

Co se týká partnerského života, svou budoucnost nevidím po boku výrazně mladšího partnera nijak růžově, ale to nevadí. Teď je to hezké a my žijeme tady a teď.

Minulost ovlivňuje přítomnost a přítomnost tvoří budoucnost. Snažím se být šťastná - pozitivní a věřím, že taková může být i má budoucnost. Kupte si něco pro radost, napište někomu pohled, jděte do lesa, řekněte někomu něco hezkého, usmívejte se. Nikdo nevíme, kolik času nám zbývá.

Jo a v takové té vzdálené pohádkové budoucnosti bych chtěla dům s terasou nebo zkrátka přidělat terasu k našemu rodinnému domu, prostě ta terasa je zásadní… a já na ní čtu pohádky svým vnoučatům.. z opravdových knih… čtečky a jiné vymoženosti přestaly fungovat…

A ještě malá vsuvka ze života. Říkáte si, plánovat se musí, budoucnost je důležitá a Váš život je samé až (vydělám dost peněz) …tak …až ..tak ?? Jedna má známá to měla v životě nalajnováno úplně precizně (svatba jako z pohádky,..) a stejně nic nevyšlo, dnes dělá alespoň práci, která ji naplňuje. Když občas odbočíte z cesty, bude to nakonec dobře, věřte.

Krásný den.

Název knihy

25. května 2018 v 12:19 | realistkadneska |  Téma týdne

Od začátku do konce je kniha od R. Fulghuma, kterou jsem dočetla minulý pátek a v pondělí naskočí na blogu téma "ZAČÁTEK A KONEC" - úsměvné. Kniha byla nicméně opět výborná, jako všechny jeho knihy, které jsem četla. Tentokrát se zaměřil na životní rituály, které nás provází každým dnem a i na ty, které zažijeme jen jednou maximálně párkrát za život. Začíná rituálem zrození a končí přípravou na smrt a ač bych to nečekala, druhá část knihy byla zajímavější. Psáno s životním nadhledem, který je Fulghumovi vlastní. A když jsem tak četla o těch rituálech, přemýšlela jsem o těch vlastních a moc jich nemám, např. úplně každý den začínám kávou s mlékem a půlkou lžičky cukru. Nově jsem se rozhodla, že si každý měsíc koupím knihu, už mám objednaného Sněhuláka od Nesboa. Co vy? Podělte se o ty své rituály.

A ještě si neodpustím... začátky a konce trochu jinak, tak např. špagety, jejich začátky a konce dokáží nadělat neskutečnou paseku na našich obličejích i outfitech. Přesto si je dáváme znovu a znovu a co pak děti, tolik srandy při jejich pojídání.

kniha - většinou chvilku trvá, než nás chytne a ke konci se nám s ní buď nechce loučit nebo ji odložíme rádi a litujeme promarněného času. Podobně to je i s filmy a setkání přátel po letech.

vaření - většinou má dobré konce.

výlety a dovolené - začátek a průběh nás baví (minimálně by měl), ale v závěru už se těšíme domu.

let letadlem - snad všichni se těší na konec (na přistání).

návštevy - konce vítány.

kokrhání kohouta či štěkání psa - dusíme se pod polštářem a chceme konec.

nemoc a následné uzdravení, atd.

Takže nemusí být jen špatné konce a dobré začátky nebo naopak. Snažme se hledat na všem něco dobrého a bude nám lépe.

 


Ach ta naše povaha ...

17. května 2018 v 19:05 | realistkadneska |  Téma týdne

Na Wikipedii se píše, že zlo je teologický pojem, označující všeobecně jakoukoli negaci. Zla je samozřejmě mnoho forem a je vnímáno, stejně jako dobro, různě. Téma týdne poukazuje k lidem, osobám, nám ... mé osobě, a tak se na to juknem.

Vždy každého nabádám, ať se zamyslí nejprve sám nad sebou, než hodnotí jiné. A v případě, kdy si máme přiznat něco nepěkného o sobě, se do toho samozřejmě nikomu nechce. I já mám problém konkrétně pojmenovat své zlé stránky.Nejraději bych prostě řekla, že jsem hodný a poctivý člověk, který zle nesmýšlí. Snažím se taková být, ale najdou se náznaky zlého smýšlení a neuvážené činy, které někoho bolí. Někdo páchá zla více, jiný méně a nevypovídají o tom jen naše přeplněné věznice.

S lidmi je to jako se zvířaty, jak se k nim přistupuje, jak jsou vychováváni a v jakých podmínkách, takové je máme. Děti si například často myslí, že zlí jsou jejich rodiče a prarodiče. I já si občas říkám, nebyla jsem na své děti zlá? Né, nebyla...ani Vy ne, pár dobře míněných napomenutí nebo letmý pohlavek neublíží, chceme jen mít ze svých dětí použitelné jedince společnosti. Můj táta například zastával názor, že to dobré mi budou říkat jiní. S tím úplně nesouhlasím. Je potřeba říkat dětem hlavně to dobré, aby byly zdravě sebevědomé. Ovšem je spoustu vnějších vlivů, které již rodiče - rodina neovlivní. Také charakter a intelekt stojí za našimi činy. Zlo mimo různých psychických poruch, pramení dle mého především z našich charakterových vlastností, které se v nás utvořily - rozvinuly. Můžeme na nich ale pracovat.

Proč lidé tak rádi řeší jiné lidi, pomlouvají a ubližují si? Prostě to tak odjakživa je a bude. Jednoduchá rada je zapomínat co nejrychleji a ze života takové lidi vymazat. Sama jsem se naučila zapomínat na všechno špatné až tak rychle,že si to občas raději poznamenám, abych vůbec věděla, proč se např. zlobím na přítele. On tomu říká STB zápisky. Také mi k tomu říká, že kdybych ho měla ráda, nezapisovala bych si to. To je diskutabilní, nemyslíte? On by především neměl dělat a říkat věci, které já si zapisuji (občas), myslím si já.

Jsem ateista, ale při potlačování zla v nás bych se přikláněla k dodržování alespoň některých bodů Desatera a k neustálému zvelebování našich obsahů. Dělejme si radosti, rozmazlujme se, nevyčítejme si chyby, které již nemůžete změnit. Jen spokojený člověk rozsévá radost dál.

Já se třeba o víkendu chystám na pochod Praha - Prčice pro již čtvrtou botičku, držte mi palce a nebo jestě lépe, přidejte se.


Princ

6. května 2018 v 18:04 | realistkadneska |  Téma týdne

Princ na bílém koni, co je to za blbost?

Snad raději inženýra, ten postaví mi most (přes potok).

Prince už jsem vlastně kdysi dávno měla.

Poprvé mě políbil, celá jsem se chvěla.

Jmenoval se Ruda a jezdil za mnou na kole,

nebyla s ním nuda, voněl jako batole.


Princ na bílém koni, co je to za blbost?

Snad raději doktora, uzdraví srdce bolavé a i ruplou kost.

Doktoři jdou ovšem celkem dost na odbyt,

po těch prahnou zlatokopky, co chtěj auto, byt.


Princ na bílém koni, co je to za blbost?

Nejsem žádná princezna, jsem problémová dost.

Proměna

3. května 2018 v 12:06 | realistkadneska |  Jen tak ze života
Koncem roku 2017 jsem se rozhodla, že se konečně zkusím přihlásit do nějaké proměny. Dlouho mě to lákalo, důvodů jsem měla spoustu. Od všemožných životních karambolů až po čistou zvědavost - co se mnou asi provedou.
Dávno jsem však zapomněla, že jsem tuto neuváženost provedla a před čtrnácti dny mi přišel e-mail, že se mohu jedné takové proměny zúčastnit. Ufff... Panika.
Abych mohla vůbec odepsat, že do toho jdu, potřebovala jsem hlídání. Člověk - tedy ženská - s dítětem se musí pořád někde prosit o hlídání. Když jde můj přítel např. na trénink, nepřijde a nepožádá mě, jestli bych pohlídala naši dceru. To by bylo fajn, že?
No nastal den "D". Vyjela jsem samozřejmě pozdě, takže jsem myslela, že ani nestihnu být v devět na místě. Stihla a dokonce jsem v tom pěkném kadeřnické salónu byla první. Za pár minut fotografka, pak redaktorka a poslední kameraman... Budou mě natáčet, budu mluvit? No né. Tak pokud půjdete do nějaké proměny, raději s tím počítejte. Ať pak před kamerou nemektáte jako koza (jako já).
S milou kadeřnicí jsme se dohodly na zesvětlení a výrazném zkrácení mých dlouhých vlasů. Po třech a půl hodinách jsem se málem nepoznala (v dobrém) a začaly obavy, jestli zvládnu upravovat tento střih doma. Slečna redaktorka objedná taxi, salát a vyrážíme směr Smíchov. Zde už nás čeká vizážistka, která na mě při mé první dnešní kávě nanáší štětečkem krémy, makeup, stíny, pudry, tvářenky, řasenky... Já používám roky pouze řasenku a tenhle arsenál je pro mě velkou neznámou.
Samozřejmě kameraman je neustále přítomen a každou sebemenší změnu natáčí. Přichází na řadu stylistka se svou kopicí oblečení a asi deseti páry bot. Jako první model zkouším volnočasový šedý kostým, ujde a s teniskami se v něm cítím celkem dobře. Druhým modelem byly šaty, ty zavrhuji, protože se mi do nich nepodařilo nacpat prsa ... ostatním se to zdálo minimálně pro fotku dobré...nesouhlasím. Druhým modelem tedy byl červený kalhotový overal - vzdušný letní. Poslední prišla na řadu pestrá sukně s bavlněným trikem. Reálně, za nic z těchto modelů bych neutratila ani korunu.

Každopádně jsem za tuto zkušenost ráda a ve zkušebních kabinách budu odvážnější. Všem ve svém okolí proměnu vychvaluji a doporučuji. Nicméně žádná proměna zevnějšku není k ničemu, když nemáme dobrý - vyladěný vnitřek.

Trochu se obávám reakcí, až se má proměna objeví na netu.

Krásný den všem.

Výlet a prstýnek

20. dubna 2018 v 8:47 | realistkadneska |  Jen tak ze života
Tak a nadešel den k výletu č. 2 (viz. článek Dary, dárky, dárečky). Daleká cesta do Olomouckého kraje před námi. První cíl je hrad Bouzov, měli jsme štěstí a akorát jsme chytili prohlídku ve 12.00 hod (cena os. 150 Kč, parkovné 60 Kč). Natáčelo se zde spoustu pohádek a mimo jiné má oblíbená O princezně Jasněnce a létajícím ševci - tu věž jsem naporvé nepoznala. Dojídáme zbytek svačiny a přesouváme se k dalšímu cíli vzdálenému cca 14 km.
Mladečské jeskyně se nacházejí v obci Mladeč u Litovle.Tato vápencová jeskyně skrývala kosti vyhynulých pravěkých zvířat a kostry lidí starší doby Kamenné s četnými doklady o jejich činnosti (kamenné nástroje, ohniště). Prohlídka trvá cca 30 minut a jeskyně je přístupná od dubna do října, parkoviště je v obci zdarma a vstupné do jeskyně činí 100 Kč/os..Musím říct, že jeskyně mě nadchly, netopýři tam nebyli a nechá se to tam zvládnout v mikině. Zastavili jsme se v Litovli na kávu.
V 16:30 hod. jsme se ubytovali U Rohelů a jdem proběhnout Karlovu Studánku a poprvé si dát teplé jídlo. Výbornou panenku jsme si dali a vyhladovělý přítel si dal ještě za hodinu v jiné restauraci lososa. Kolem devaté jsme se dostali na pokoj.
Ráno jsme se sbalili (trochu poprchá), popojeli k cukrárně na kávu a báječny dortik. Stále jsme však nebyli rozhodnutí jak na Praděd. Nakonec jsme se rozhodli nikam nepopojíždět autem a zkusit cestu z Karlovi studánky podél Bilé Opavy se spoustou vodopádů. Po žluté stezce jdeme poklidně, je pod mrakem. Přítel klasicky po chvilce kňourá, že tu není kvůli nějaké řece, ale kvůli "Pradědovi" , já jsem nadšená divokou přírodou a hučící vodou. Ale teče jí tolik, že cesta je občas zaplavena. Nejsme oblečeni zrovna na lezení po skalách, ale začíname lézt ...je to dobrodružné. I "Z" to zacina bavit. Ale jak se objevuje více a více sněhu-ledu a řeka vedle nás má brutálni průtok, začinam se citit nejistě. A to nevime, kam jdem a že bude hůř. Nejradeji bych se vrátila...nikde nikdo. Ale to už by vyšlo na stejno. Kdyby nebylo mokro po dešti, sníh a led a neskutečně divoká řeka chvilku pod náma a chvilku těsně vedle, bylo by líp. No žlutá je dle popisu trasa náročnější a vůbec se nedoporučuje, kdyz na Pradědu leži snih, a to jsme si nepřečetli před, ale až po. Prežili jsme, vystoupali kopcem půl metrem sněhu k hotelu Ovčárna a hurá po asfaltce 3km na Praděd- cíl č.1. Po obědě jsme vyleji výtahem na vyhlídku (100 Kč/os.), ale vítr během chvilky přifoukal takové mraky, že vidět nic nebylo. Tak říkám, že máme vstupenky ve formě pohledu za stovku - jsou fakt pěkné. A teď už seběhnout zpět k Ovčárně, místním busem se dopravit k autu a hurá směr Praha. Ale přítel mě ještě zastaví, že si uděláme společnou fotku u sochy Praděda. Strašně fouká, mokré boty. Přitisknu se k němu a on místo mobilu vyndá malou krabičku, a tak roztomile mě požádá o ruku. Prstýnek mi je a je krásný. Jsem překvapená, potěšená, vyděšená, zasnoubenáááááá...ale teď už běžíme... nebo to nestihnem.
V autě mu pak říkám, že by byla škoda, kdyby byl do té řeky spadl, už kvůli tomu prstýnku.


Dary, dárky, dárečky

8. dubna 2018 v 18:47 | realistkadneska |  Jen tak ze života

Jaké máte nejraději? Já osobně ty úplně neočekávané, mimo veškerá výročí. Samozřejmě mi nejde o žádnou hodnotu( i když ..).

Ovšem nejraději dělám radost dárky já někomu jinému. Mám pro Vás i jeden tip, který jsem použila na Vánoce. Když jsem pořídila pár prkotin pro každého, chtěla jsem vymyslet něco výjimečného. Co pobaví a potěší. Napadlo mě (možná naivně), že mé děti a přítele by mohlo potěšit něco zažít. Obkreslila jsem mapku ČR s kraji, očíslovala je, čísla nandala do jedné obálky a do druhé obálky jsem dala klasickou hrací kostku. Po rozbalení všech dárků jsem povolila rozbalit obálky. Znepříjemnil mi to přítel, který pronesl něco v tom duchu, že snad to nebude nic zážitkového. Lehce rozrušená jsem nedohlédla na pořadí obálek a dcera rozbalila tu s tou kostkou, všichni nechápavě koukali J. Rychle jsem je pobídla k rozbalení druhé a každého k vylosování jednoho lístku s číslem, pak jsem jim podala mapu a seznámila je s mým záměrem. Každý si našel kraj, který si vylosoval a teď ta kostka. Hodili si a číslo určilo kalendářní měsíc. Takže s každým z nich jsem měla v plánu samostatně vycestovat do kraje, který si vytáhl, v měsíc který si hodil a strávit zde dva dny. Jeji ch úkol spočíval v tom, zasednout k internetu nebo mapě a vyhledat co by chtěli vidět. Ani děti nepotřebovaly mou pomoc. Každý si do pár dnů našel své cíle.
Dokonce už jsem s jednou dcerou v březnu navštívila Plzeňský kraj (ZOO, TECHMÁNIE). Moc se těším na další výlet, který proběhne za pár dnů.

Na závěr jsem si tak popřemýšlela, jestli je něco hmotného, co bych tak opravdu chtěla. Vlastně mě opravdu nic nenapadá.

Ale je něco nehmotného, co je úplně zadarmo a každý se vymlouvá, že to mu chybí, aby mohl to a ono. Je to čas. Čas lidí, které mám ráda, chtěla bych s nimi být víc a společný čas využívat maximálně. I proto jsem volila takový vánoční dárek.

Krásný zbytek neděle.

Kam dál